SLON Z ŘÍŠE PŘIJÍMANÝCH EMOCÍ
Tréma a Karolínčiny nové techniky
Jednoho večera se v říši přijímaných emocí probudil další slon. Byl velký, stříbrný a zářivý. Byl to slon zklidnění a nabytí odvahy. Slon vstal. Prošel duhovou řekou. Kouzelná voda mu dodala veškeré schopnosti, které bude toho večera potřebovat. A vydal se na cestu. Na cestu do světa lidí.

Slon se objevil v pokojíčku u Karolínky. Karolínka byla devítiletá holčička. Měla světlé kudrnaté vlásky a milovala divadlo. Už skoro rok chodila do dramatického kroužku a moc ji to bavilo. Za pár dnů měla poprvé vystupovat v nově nazkoušené hře. Karolínka poprvé dostala hlavní roli. Poprvé to mělo být pro diváky. Poprvé měli přijít i rodiče.
Karolínka se od malička ráda předváděla. Ráda říkala básničky a zpívala písničky. Ale tohle bylo tak nějak jiný. Tohle už bylo větší.
Když byla na jevišti a zkoušela svojí roli, byla šťastná. Když si ale představila, že tam bude sál plný diváků, udělalo se jí špatně.
Slon se objevil v rohu pokojíčku a sledoval Karolínčiny myšlenky. Zatím byl neviditelný, jak to sloni z říše přijímaných emocí dělají vždy, když navštěvují poprvé nějaké dítě. Sloni nejprve čekají, až si jich děti všimnou, a pak se pomalinku zhmotňují. Jsou tu pro děti, aby pomáhali, ne aby je vyděsili.
Karolínka byla hluboce ponořená ve svých úvahách a děsivých představách. Tu najednou měla pocit, jako by v pokojíčku nebyla sama. Začala se rozhlížet. Neměla strach, cítila spíš zvědavost. Táhlo jí to do rohu pokojíčku, tak se zvedla a pomalu tam šla. Nechala se vést svou intuicí a nad ničím nepřemýšlela. Přesně tak jak to umí nejlépe malé děti.
V tu chvíli slyšela hlas: “Ahoj Karolínko, jsem slon z říše přijímaných emocí a jsem tu, protože jsi žádala o pomoc.”
Karolínka se nejdřív trochu lekla. Hlas byl ale hřejivý, klidný a láskyplný. Karolínka cítla, že není čeho se bát.
“A kde jsi slone?”, zvědavě se rozhlížela.
“Jestli chceš můžu se Ti ukázat.”, nabídnul slon.
“Ano, ukaž se, prosím.”, zvolala Karolínka.
Slon se začal zhmotňovat. Nejdřív vypadal jako duch, a pak byl víc a víc vidět. Byl celý ze stříbrných třpytek a zářil tak moc, že si Karolínka musela zakrýt oči.

“Jej, pardon. To Ti bylo asi nepříjemné. Hned si tu barvu ztlumím.”, zareagoval rychle slon.
“Ty umíš ztlumit svou barvu?”, překvapeně vykulila oči Karolínka.
“Ano, my sloni jsme kouzelní. Umíme být neviditelní. Umíme změnit barvu nebo hlas. Můžeme i měnit velikost. Vše tak, jak je to ideální pro dítě, které nás zrovna potřebuje.”, vysvětloval slon.
To se Karolínce moc líbilo.
Pak se Karolínka zamyslela: “A proč jsi tady u mě, slone?”
“Slyšel jsem tvojí prosbu o pomoc. Cítím, že Tě trápí tréma z tvého prvního divadelního vystoupení.”, řekl slon.
“Anooo slone!” Vyhrkla Karolínka překvapeně a zároveň šťastně, že už nemusí být na trápení sama.
“A jak bych Ti mohl pomoct, Karolínko?”, zajímal se slon.
“No, to já právě nevím…”, sklopila hlavu Karolínka.
“A co kdybys mi nejdřív popsala, jak se vlastně cítíš a co konkrétně Tě trápí?”, navrhnul slon.
“Dobře…”, souhlasila Karolínka a dala se do popisování: “No já mám mít to představení a poslední dny je mi při představě lidí v sále špatně. A mám velký strach, že se to pokazí, že to nezvládnu a že …”
Karolínka se najednou rozplakala a padla slonovi kolem nohou.
Slon jí k sobě jemně přivinul chobotem a nechal Karolínku vyplakat. Byl tiše a jen trpělivě čekal.
Když se Karolínka vyplakala, bylo vidět, že se jí ulevilo. U slona se cítila opravdu v bezpečí.
Také jí moc pomohlo, že jí slon nic neříkal. Neříkal, ať nebrečí. Neříkal, ať nepřehání. A ani jí neuklidňoval, že to bude dobrý, že to zvládne…
Slon čekal. Chvíli bylo ticho, příjemné ticho. Takové to ticho, které přijde, když se člověk vypláče a tělo se začne uvolňovat a přichází velká úleva. Ticho plné bezpečí a vděčnosti.
Karolínka řekla jen: “Děkuju. To mi pomohlo.”
“To jsem rád Karolínko.”, odpověděl slon a pokračoval: “A teď se vrátíme k té trémě. Znáš nějaké techniky, které by Ti mohly pomoct?”
Karolínka chvíli přemýšlela, a pak řekla: “Hmm to asi neznám. Když jsem to říkala mámě, tak mi jen řekla: Neboj to zvládneš. A tátu to asi ani nezajímá. Stejně nevím, jestli vůbec přijde.”
Karolínka posmutněla. Slon tu byl dnes kvůli trémě, ale věděl, že za pár dnů se ke Karolínce přijde podívat další slon, slon přijetí a odpouštění.
Karolínka se nadechla a slyšitelně dlouze vydechla. To udělala ještě několikrát za sebou.
“No, vidím, že nějaké zklidňující techniky už znáš.”, komentoval to slon s úsměvem.
“Aha, to jsem nevěděla, že je technika. Používám to často, když mi není moc dobře.”, vysvětlila Karolínka slonovi.
“Ano. A děláš to moc dobře.”, chválil slon Karolínku. “Dech je náš nejlepší pomocník. Máme ho totiž pořád u sebe. Dechem se dá krásně zklidnit tělo. Dechem se vracíme k sobě a do přítomnosti. Dechem se můžeme naladit na svojí podstatu, která nás vždy vede na správnou cestu.”
“No jo slone.”, vyhrkla Karolínka: “Ale tohle mi zrovna vůbec nepomáhá, když jsem hodně nervózní. Neznáš něco dalšího? Co bych ještě mohla dělat? Aby mi nebylo tolik špatně?” Karolínce se zase začaly zalévat oči slzami a tělo jí pomalu pohlcoval strach.
Slon jí jemně pohladil chobotem po hlavě, aby jí vrátil dotekem k tělu. “Karolínko, věděla jsi, že i slavní herci a zpěváci, mají pořád před vystoupením trému?”
“Co? Vážně? To jsem nevěděla.”, zadumala se Karolínka.
“Je to vlastně velmi časté.”, pokračoval slon. “Každý, kdo vystupuje před lidmi, má nějaké své techniky pro zklidnění, které mu pomáhají.”
“Možná,” pokračoval slon, “jako první můžeš udělat to, že přijmeš, že jsi z toho nervózní, že je to přirozené. Že to mají i jiní herci a zpěváci.”
“A jak to udělám slone?”, ptala se Karolínka trochu nedůvěřivě.
“Necháš tu nervozitu přijít. Kde v těle ji cítíš nejsilněji?”, doptával se slon.
“Určitě v břiše, je hnusná, hnědá a lepkavá”, s odporem říkala Karolínka. Která si zavřela oči, aby se lépe soustředila na své tělo.
“Zkus tu nervozitu nechat, ať se zvětší. Jen jí sleduj. Ták, výborně.
A teď si představ svou Odvahu. Kde v těle máš Odvahu?”
“Tu mám na zádech!” Vyhrkla Karolínka překvapeně, jak jí tam ucítila.
“Tak a teď spolu s Odvahou,” vedl slon dál Karolínku, “obejměte tu nervozitu. Pošli jí lásku a porozumění, že je v pořádku, že tu je. Ale řekni jí, že Tě nebude ovládat, Že ty jsi paní téhle situace.”
Karolínka vše říkala nahlas a představovala si, jak objímá tu nervozitu. Vnímala, jak se nervozita rozplývá a jak mizí. Cítila jak se jí povolují svaly v bříšku a celém těle. Najednou se cítila plná síly. Plná energie a zářivé barvy.
“Slone, já se cítím tak dobře. Hned teď bych mohla jít na jeviště.” Radostně sdělovala Karolínka slonovi své pocity.
Slon chvilku nechal Karolínku, aby se koupala v nádherném napojení na svůj Zdroj, svojí podstatu. Pak pokračoval:
“Nech si zavřené oči a představ si, jaké to bude, až to divadlo skončí. Jak se cítíš, když jsi to dokázala? Jak Ti je, když všichni tleskají? Když se to povedlo?”
Karolínka se začala usmívat: “Slone, to je nádherný pocit. Cítím úlevu, že jsem to zvládla. Jsem šťastná, jsem dojatá a úplně zářím. Slone cítím obrovskou radost. Jsem klidná a spokojená.”
Slon rychle reagoval: “Teď si silně stiskni palec a ukazováček na jedné ruce a pořád zůstávej s tímhle nádherným pocitem.” Slon počítal do deseti: “123….10”
“Teď můžeš prsty povolit”, vedl dál slon Karolínku, “pomalu začni rozhýbávat své tělo, nohy ruce. Až budeš připravená můžeš otevřít oci a vrátit se tady ke mně.”
“Vítej zpátky Karolínko, šlo Ti to nádherně”, vítal slon Karolínku zpět. “Teď máš na své ruce kotvu – je to kotva toho silného krásného pocitu. Kdykoliv si prsty zmáčkneš, tenhle pocit se Ti roznese v těle. Můžeš tu kotvu použít kdykoliv budeš potřebovat. Před představením i během něj.”
“Tenhle pocit si zkus připomínat co nejčastěji a vždy si u toho prsty zase stiskni, ať se kotva pořádně zapíše.”, dával slon Karolínce doporučení.
“Chceš se naučit ještě nějaké techniky, které můžeš použít? Třeba přímo před představením?”, nabízel slon další možnosti.
“Anooo”, nadšeně volala Karolínka. Cítila se skvěle a chtěla znát další způsoby.
“Před vystoupením,” vysvětloval slon další techniku, “ze sebe můžeš třeba vyklepat tu nervozitu – postav se a představ si, že jsi hadrová panenka, která zrovna jede po strašně hrbolaté cestě a třese se. Třese se jí hlava, ruce nohy, celé tělo…”
Karolínka se třepala a smála se u toho. Moc ji to bavilo. Cítila další krásné uvolnění těla.
Posadila se a smála se: “Tohle byla legrace!”.
“Teď si představ Karolínko, že je tu ten den, že se chystá představení, že si hosté sedají do sálu…”,
Karolínka se začala mračit, chytila se za bříško. Ale pak se několikrát nosem nadechla a hluboce ústy vydechla: “ufffffff.”
Potom si stoupla a začala se vyklepávat.
A pak si stiskla palec a ukazováček. A v tu chvíli tady stála úplně jiná Karolínka. Byla sebejistá, odvážná, věřila si a byla připravena být vidět. Věděla, že to zvládne.
“Slone to je nádhera! Opravdu to funguje.”, jásala Karolínka a bylo jí opravdu dobře.
Slon viděl, že dnes odvedli opravdu skvělou práci.
“Karolinko, to byla skvělá práce. Teď máš své techniky. Můžeš je trénovat pokaždé, když přijde tréma či nervozita. I ve škole, před písemkou nebo zkoušením. Vyklepávat se můžeš třeba na záchodě, kde Tě nikdo nevidí.”, radil slon Karolínce.
“Slone to je úžasný, moc Ti děkuji.”, vděčně objímala slona. “Mám z toho radost a už se na to divadlo moc těším.”
Pak trochu zaváhala.: “Slone a přijdeš se podívat?”
“Přijdu moc rád Karolínko.”, slíbil slon.
“Je ještě něco, s čím bych Ti mohl dnes pomoct?”, ptal se slon.
“Ne slone. Jen, mohl bys tu být dokud neusnu?”, poprosila Karolínka.
“Ano, moc rád.” Souhlasil slon.
To se kouzelným slonům z Říše přijímaných emocí stává často. Slon se zmenšil a Karolínka si ho, jako plyšové zvířátko, vzala do postýlky.
Slon brumlal sloní ukolébavku a Karolínka za chvilku spala klidným spánkem.
