Článek o sebelásce pro všechny maminky
Teď by mě zajímalo, co vás napadne při tomto spojení – sebepéče v mateřství / sebeláska v mateřství?
Možná o sebe umíte pečovat, znáte své potřeby a umíte si nastavit zdravě své hranice. A možná jste jako já a teprve zjišťujete, kde jsou vaše hranice a jaké jsou vaše potřeby.
Nestavím se do role odborníka ba právě naopak
Já jsem maminka jednoho dítěte, je mu teprve 6 (když píšu článek), tedy o výchově nevím skoro nic. Skrz mnohé propady, vyhoření a deprese a zároveň díky terapiím, seberozvoji, studiu výchovy a psychologie dítěte, jsem si došla k nějakému pochopení a poznaní. Možná s tím budete souznít, možná ne. Nezapomeňte, že jsme každá jiná a každá máme jiné potřeby.
Tímto článkem bych chtěla nastínit to, jak moc je důležité tyhle své niterné potřeby sledovat, znát je a naplňovat. A když to uděláte, budete spokojené vy, vaši partneři, vaše děti.
Co jsem vysledovala
Sleduji sebe a svůj vývoj v mateřství, a také sleduji další maminky a ženy kolem sebe. A vidím, jak se některé moc snažíme vychovávat jinak. Jak moc chceme dát dětem to, co my jsme neměly a jak moc jim nechceme dávat to, co jsme měly a nechtěly… Sledujeme webináře, čteme knihy a praktikujeme respektující výchovu. Učíme se jinak mluvit. Snažíme se jinak jednat. Učíme se jinak řešit situace a konflikty s dětmi. Pracujeme s emocemi. Dozvídáme se o traumatech a jak moc důležité je být tu na 100% pro dítě.
Bohužel tohle všechno v nás může vyvolávat pocit, že nejsme dobré mámy. Obzvlášť, když nám techniky nejdou dát do praxe, tak začneme být přísné na sebe. Srovnáváme se s jinými maminkami, které ani neznáme a myslíme si, kdoví jak nejsou dokonalé. Vytváříme si dokonalou představu a samá očekávání. Tlačíme na sebe, a pak se viníme, když se nám něco nepovede. Stydíme se, jsme na sebe naštvané, nenávidíme se… Povědomé? Jste na sebe taky takhle přísné?
Obětování sebe samotné
A co teprve sebeobětování v mateřství. Obětujeme své potřeby na úkor toho, aby děti byly spokojené. Aby měly navařeno to, co jim zrovna chutná. Aby pokaždé byla maminka připravená přijít a být tu pro ně ve vší laskavosti. Zapíráme sami sebe a to, co ve skutečnosti potřebujeme.
Někdy jsou chvíle, kdy si už po x té hrajeme s kostkami, a přitom nás to tak nebaví a v hlavě nám vyskakuje seznam, co všechno na nás čeká, co všechno ještě po uspání budeme muset zařídit, vyřídit, dodělat…Často neumíme pustit kontrolu nad tím vším, nad výchovou, nad domácností. Natož předat někomu zodpovědnost. A ano, díky tomu všemu míříme přímým směrem k vybouchnutí nebo až k vyhoření nebo úzkostem. Popíráme sebe a to je cesta k problémům, hádkám s dětmi, krizím v manželství, potížím s vlastním sebeovládáním, ke studu a vině.
Lepší cesta
A já jsem pro sebe objevila lepší cestu. Cestu skrze sebelásku a sebepéči. Učím se sama sebe obejmout, i když se cítím naprosto mizerně. Preventivně se o sebe starám a snažím se mít čas a prostor jen pro sebe. Komunikuji sama se sebou.
Umíte se zeptat sami sebe v krizové situaci, co teď potřebujete? Co by vám teď pomohlo?
Pojďme sami sebe dát na první místo. Postarat se o své já, které tolik potřebuje naší pozornost. Jsem si jistá, že víte, co potřebují děti, co potřebuje manžel… Možná vás mnohokrát napadne: teď bych potřebovala 5 minut být sama; dát si v klidu kafe; dojít si na masáž; být jeden den mimo domov, mimo starosti… Zkuste se sami zaposlouchat, co potřebujete? A co vám brání, proč to vlastně nejde?
Co pomáhá
Vším tímhle sama procházím a velmi dobře to znám. Někdy se cítím skvěle, jindy jako nejhorší matka na světě. A víte co? Učím se mít se ráda i v takových chvílích. Učím se toho vnitřního kritika poslat do prdele a říkat si, že se mi to sice dneska nepovedlo, ale že to příště určitě zvládnu líp. Umím se omluvit nejen synovi a manželovi, ale hlavně sama sobě. Sobě za to, jak jsem se k sobě nechovala hezky, že jsem zase nechala nabourat své hranice, že jsem neřekla, co potřebuji, že jsem k sobě nemluvila laskavě. A umím se pochválit za to, co se mi naopak povedlo a za to, že vidím, kde byl problém, a že si na to příště dám pozor. Učím se odpouštět sama sobě.
V čem pomáhá sebeláska
Nejde se naučit věty z knihy a myslet si, že to bude fungovat, pokud my sami máme uvnitř nevyrovnaný souboj. Jestliže se sami nemáme rády, nemůžeme pak vyjadřovat plnou lásku k dítěti ani nikomu jinému. Vše je o nás a našem nastavení. Mně v tom pomáhají terapie, meditace a napojování se na své tělo, své nitro. Čím víc pečuji o sebe a mám se ráda, tím líp nám funguje nastavení doma, vzájemný respekt a spolupráce. Základ je mluvit o svých potřebách a naplňovat je. A ta cesta tam vždycky je. Stačí ji chtít vidět.
Často ale jdeme přes své hranice, přes své limity a upozaďujeme své potřeby. Mnohdy jen proto, abychom dětem vynahradily čas, který s nimi nejsme. Nebo je nechceme odmítat, aby neměly trauma nebo si nemyslely, že je nemáme rádi. Možná se bojíme konfliktu nebo emocí. Někdy cítíme vinu, že jsme včera večer křičely. Možná je v tom jiný důvod. Nebo jsme si nikdy neuměly nastavit hranice. Možná je za tím vším strach a ten nám pak nedovolí chovat se přirozeně.
Mé poznání je, že bez práce na sobě a posilování svojí sebehodnoty a sebelásky, žádné techniky z knih dost dobře nefungují. Pokud budu říkat, že potřebuji čas pro sebe a zároveň budu uvnitř cítit vinu, tak z toho nebude dobrý výsledek.
Naše hranice
Jestli se v tom všem také vidíte, zkuste se zamyslet nad tím, kde jsou vaše hranice. Co když každý křik, každý pláč, každá frustrace, bolest zad, nebo hlavy už je dávno za čárou. Co když ta hranice byla dávno a mnohokrát překročená?
S dětmi to někdy není snadné a všichni víme, že je nezbytné se jim věnovat a dávat jim pozornost a lásku. Ale to neznamená, že zapomeneme sami na sebe. Nejde o to, někoho odstrkovat nebo zanedbávat. Jde o nastavení vzájemného respektu a zdravých hranic doma tak, aby byli všichni v pohodě a spokojení. A jak už jsem zmínila, každá to máme jinak. Některé z nás toho času pro sebe potřebují opravdu hodně, aby se dočerpaly, jiné zase tolik ne. Nelze se s nikým srovnávat a snažit se to dělat jako ty druhé. Poslouchejme sami sebe a své potřeby.
Někdy to možná bude delší cesta, zpracovat si staré vzorce, strachy, bolesti a traumata, ale stojí to za to. Já si sama neumím vždy říct, co teď potřebuji, ale vím, že to rozhodně chci umět! Rozhodně mi to za to stojí a rozhodně sebe dávám na první místo. A není to nic sobeckého, není to na úkor někoho nebo něčeho, jak mnohé z vás napadne, je to čistě tak. A ono se pak jako zázrakem žije mnohem snáz. Najednou tam ty volné chvíle jsou a dokonce i s pochopením od dětí i manžela a my si to můžeme jen užívat.
Co dělat dál
Vyvolává ve vás tenhle článek silné emoce nebo spoustu otázek? Vnímáte, že je narušená i vaše sebehodnota a sebeláska? Tak je možná nejvyšší čas, začít s tím něco dělat. 😊 Zvolte si vlastní cestu, která vám v tom pomůže. Mně pomáhají terapie KBT, transformační metoda Cesta, nástroje EFT a NLP a další metody.
Pojďme se na závěr obejmout a říct si nahlas: Jsem skvělá máma taková jaká jsem. Mám se ráda, za každé situace.
Jestli vás zajímají metody, které sama využívám a rády byste je zkusily, neváhejte mě kontaktovat.