MŮJ VZTAH K TĚLU

Na tenhle článek se chystám už dlouho. Je to pro mě velmi osobní a dost silné téma. Ale zároveň vnímám, že se s podobným nastavením potýká mnoho lidí. A tak bych chtěla poslat dál moji zkušenost a třeba to v někom něco probudí. 

Asi poslední dva roky řeším (velmi intenzivně) zpětné spojení se se svým tělem. Díky různým terapiím, hlavně díky metodě Cesta, jsem objevila, že tělo zcela nevnímám, odmítám. Zjistila jsem, proč to tak je a kdy k tomu došlo. 

Během několika hlubokých procesů jsem si musela přiznat, že své tělo nemám ráda a zlobím se na něj. Že ho mnohdy necítím, ignoruji a neposlouchám. Že nemám hranice ani povědomí o tom, co mé tělo potřebuje. Bylo to pro mě opravdu těžké uvědomění. Bylo mi to líto, nechápala jsem, kde se to všechno stalo. Ale na druhou stranu jsem pochopila, proč je mé tělo často tak bolavé, ztuhlé, v křeči, neflexibilní a obalené tukem. 

Objevila jsem mnoho vzpomínek, které byly různé – překvapivé, ošklivé i bolestivé a díky kterým jsem si vytvořila blokující a limitující přesvědčení, přísahy a vzorce, které mě velmi omezovaly v mém životě. 

JAK SE VRACÍM KE SVÉMU TĚLU

Každou vzpomínku jsem během terapií prošla, opečovala, vyčistila a propustila potlačené emoce a proměnila její energii tak, aby mě to už dále neomezovalo. Měním nezdravá přesvědčení a vzorce chování. Odpouštím lidem, situacím, událostem a hlavně sama sobě i svému tělu. 

Nyní se vracím zpět k tomu, abych důvěřovala, abych mohla znovu své tělo milovat, abych na něj byla pyšná, abych se o něj pěkně a ráda starala. 

A protože opravdu vnímám, že se to děje, že se uzdravuji a napojuji na své tělo, mohu vypustit do světa článek – Příběh mého těla. 

ODPOJOVÁNÍ SE OD TĚLA

Možná bychom si nejprve měli ujasnit, co to “odpojení” pro mě v tomto smyslu znamená. Věřím, že si pod tím mnoho lidí představí úplně odlišný význam. 

Odpojení pro mě znamená to, že jsem neuměla rozpoznat signály těla, nedokázala jsem se na tělo napojit, abych s ním mohla komunikovat. Když mě tělo bolelo – zlobila jsem se na něj a často bolest ignorovala, šla jsem přes ní. Necítila jsem hranice, kde už je to přes čáru. Nestarala jsem se o tělo protože bych chtěla, ale protože to bylo nutné (umýt se, oholit nohy, ostříhat nehty…). Ale rozhodně mě to nebavilo, neviděla jsem v tom smysl. Neměla jsem své tělo ráda. Cokoliv jsem dělala s tělem bylo proto, abych vypadala dobře, ale nikdy ne, abych se cítila dobře. Dokázala jsem si i ublížit, bolestivě, trestala jsem se ranami, trháním vlasů, přejídáním se, alkoholem, cigaretami… Nikdy jsem se necítila ve svém těle dobře. Bylo hnusné, neschopné, nemocné, tlusté, chlupaté, veliké, flekaté… a nevím co ještě. Odpojila jsem vědomé spojení s ním, aby mě vlastně neobtěžovalo svojí ošklivostí, nefunkčností a hlavně bolestivostí. 

Necítila jsem se hezky, i přes to, že jsem vypadala takto… Nebo možná právě proto? Velkou roli v tom hrál tlak na absolutní dokonalost…

Nutno uznat, že mé tělo, přes to všechno odmítání a odsuzování, fungovalo a funguje naprosto skvěle a nyní jsem mu opravdu velmi vděčná za to, co se mnou všechno vydrželo. 

KDY ODPOJOVÁNÍ TĚLA ZAČALO

Mé tělo jsem začala odpojovat už jako malá holčička. Nejhlubší vzpomínka byla, když mi byl asi rok a půl, kde jsem poprvé cítila nežádoucí emoce. K této vzpomínce jsem se dostala v terapiích po více než roce. Byla hluboko, pod vrstvami jiných emocí a vzpomínek, které bylo třeba vyčistit, abych byla připravená se na to podívat a pochopit. 

Byl to moment, kdy jsem pocítila, že mě emoce fyzicky bolí – byly to emoce zloby, bezmoci, zranitelnosti, smutku i lítosti. Každý z nás pociťuje emoce jinak. U mě to šlo přes tělo. Zároveň s projevy vysoké citlivosti jsem vnímala, že mě dokonce bolí i emoce ostatních. Přesvědčení, která tam tenkrát vznikla byla: bolest je špatně, emoce jsou zlé a ubližují, bolest je slabost, nesmím být slabá a zranitelná, jinak to bude bolet… Tohle nechci! Odpojuji se! A poprvé jsem odpojila své tělo od vnímání. 

Tělo fungovalo dál, ale já jsem přestala vnímat jeho signály a pokaždé když přicházely emoce, bolest nebo zranitelnost, dostala jsem tělo do obranného stavu – ztuhnutí. Taková jako zamrzlost, necitlivost až mrtvolnost = odpojení. A už tenkrát mi v tom odpojení hodně pomáhalo jídlo.

Jídlo – moje vášeň a častá záchrana

Další klíčová vzpomínka byla, když jsem dostala první menstruaci. Nikdy jsem nebyla ráda, že jsem se narodila jako žena. A je to vlastně teprve nedávno, kdy jsem přijala své ženství a kdy jsem pocítila vděčnost za to, že jsem žena. S menstruací přišlo další odpojení – nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem to, přišlo mi to nechutné, odporné, smradlavé… Nenáviděla jsem své tělo. A to vše i přesto, že u nás doma to nebylo žádné tabu, nebylo to nijak zle podané. Já jsem ale v tom nedokázala vidět tu krásu, tu hodnotu, kterou celá ta ženská cykličnost má. 

INTIMITA TĚLA

Tady to bude dost ošklivé. Ale je to tak. A protože vím že se s podobným tématem potýká mnoho žen i mužů, chtěla bych tím ukázat, že se z toho lze dostat a pachuť studu, odporu k sobě a nenávisti, se dá přeměnit na přijetí, odpuštění a lásku k sobě. 

Nedlouho poté, co jsem dostala první menstruaci, došlo k dalšímu odpojení. Přišlo se sexuálním zneužitím ze strany rodinného příslušníka. Došlo k narušení mé vlastní sebehodnoty a díky tomu k absolutnímu odpojení od hranic těla. Cítila jsem velikánský stud a obrovský odpor k sobě a ke své ženskosti. Naskákala nová krutá přesvědčení: Tělo je špatné. Nechci být hezká. Nesnáším svojí ženskost. Jsem špatná, pošpiněná. Jsem odporná.

Pro moje rodiče byla celá tahle situace opravdu moc bolestivá. Sami se s tím těžce vyrovnávali a i přes to, že mi nabízeli otevřenost a přijetí, cítila jsem jejich zranění a raději o tom nemluvila. Nechtěla jsem víc ubližovat. Neumím si ani představit, jak moc velkou bolest museli cítit. Až v mé dospělosti, když jsem toto téma začala víc řešit na terapiích, jsem se zeptala maminky, proč to se mnou tenkrát neřešili u psychologa? A ona mi řekla, že se byli poradit u psycholožky, ale ta jim řekla, že to přece nic zas tak hrozného není, že by měli dělat, že se nic nestalo a dál se v rodině vídat. Naštěstí se máma s tátou rozhodli jinak. Rodina se rozdělila a bylo to správné řešení. Já jsem si ale nesla pocity viny a studu za tohle všechno. Jenomže to nikdo nevěděl. Neuměla jsem s tím pracovat, a tak jsem to pohřbila hodně hluboko. Bohužel mě to dál nevědomě ovlivňovalo. 

SEX A ZNEUŽÍVÁNÍ VLASTNÍHO TĚLA

Dost to souviselo s prvním sexem. A vlastně s každým dalším sexem či intimitou. Tady jsem úplně ztratila hranice. Sex ideálně pod vlivem alkoholu. Nejlépe za tmy. Neměla jsem své tělo ráda. Styděla jsem se. Neuměla jsem říct, co se mi líbí a co ne. Často jsem se styděla říct, že už je to třeba nepříjemné. Neuměla jsem říct, že chci nebo nechci. Raději jsem to vždy přepila, zatnula zuby nebo se odpojila od těla. Brala jsem tělo jako nástroj k uspokojování. Své tělo jsem já sama zneužívala.

Když jsem si na jednom víkendovém semináři, který se zaměřuje na otevření traumatu v těle, uvědomila tuhle skutečnost, bylo to opravdu hodně bolestivé. Ale něco se díky tomu povolilo a já jsem to všechno uviděla. Začala jsem o svém vztahu k tělu a sobě více mluvit na terapiích, pojmenovávat to a to byl začátek návratu ke svému tělu.

Bylo zajímavé, že s tímto vším přišel i stud za hezké emoce – za radost, vděčnost, nadšení, blbnutí… a tak jsem to hodně před lidmi skrývala. Říkali mi – ledová královna. Že jsem bezcitná nebo nelítostná. Bez emocí. Jediná povolená emoce byl vztek, nadávání na svět a agrese. To mi totiž přišlo jako projev síly, oproti ostatním emocím, které byly slabost. A pod vztek a agresi se toho schová hodně. Znáte to? O svých maskách a životní cestě píší více v tomto článku. 

Nedávno jsem byla na Access Bars, kde jsem si zvědomila, jak moc jsem si zavřela být ženou, nechtěla jsem být krásná, nechtěla jsem být ženská, být sexy, protože to je nebezpečné! Úžasná terapeutka mi pomohla očistit bloky a nánosy v těle a pomohla mi to rozpustit. A nyní si to dovoluji.  

TĚHOTENSTVÍ A POROD

Největší bolest těla jsem zažila, když jsem měla výhřez ploténky. Fakt to bolelo a myslím si, že mě tělo chtělo zastavit. Abych konečně zpomalila a pořád neutíkala sama od sebe. Jenže já jsem neslyšela. První výhřez jsem do pár dnů rozchodila, i přes velikou bolest. Druhý už mě položil na měsíc, nebo dýl, už si to nepamatuji. Ale já jsem to opět rozchodila. Cvičila jsem. Neřešila jsem příčinu. Neposlechla jsem. Dál jsem se hnala, dál jsem utíkala, dál jsem nevnímala moje tělo. Nadávala jsem na své neschopné tělo. Na to, že mi nic nepomáhá. Že mě pořád bolí…že doktoři i odborníci jsou neschopní = role oběti – najít viníka a hlavně nepřiznat, že to je jen na mně.

Pár let na to přišlo těhotenství a porod a s ním totální propad, dopad na dno a ještě níž, kde jsem už konečně své tělo uslyšela…

NEMOCI TĚLA V TĚHOTENSTVÍ

Na miminko jsem se těšila. Bohužel tam byla velká ALE a mnoho strachů. Nejdříve jsem děti nechtěla, pak jsem se tedy rozhodla, že bych dítě chtěla, ale nedařilo se otěhotnět. Po víc jak roce se to povedlo. Ale bylo mi děsně zle. Musela jsem na rizikové. A pak mi zjistili těhotenskou cukrovku. Brala jsem léky a ke konci jsem si i píchala inzulín. Píchala jsem si to do břicha. Bolelo to! Měla jsem tam modřiny a nesnášela jsem to! Plakala jsem vztekem nad tím, že moje tělo mě opět zklamalo! Vůbec jsem nevnímala to, že mi jen něco říká. Že něco není v pořádku s mojí psychikou, s mým nastavením, s mým životem. Vnímala jsem to tak, že tělo je neschopné, že nefunguje tak, jak by mělo. Neměla jsem ho ráda. Odsuzovala jsem své tělo a opět jsem se jen utvrzovala v nenávisti k němu. 

Světlá stránka – na těhotenství bylo super, že jsem se poprvé za celý život nestyděla za to, jak vypadám. Protože jsem nemusela zatahovat břicho a bylo prostě v pořádku, že jsem přibrala. 

TĚLO PO PORODU

Následoval porod a tam mám pocit, že došlo k absolutnímu a definitivnímu odpojení. Porod byl vyvolávaný. Nic nefungovalo “jak by mělo” a já jsem se totálně vypnula. Fyzicky i psychicky. K těhotenství a porodu jsem napsalala omluvný dopis sama sobě. Tam je asi vše, co k tomu mám. Jestli chcete, můžete si to přečíst. 

Po porodu jsem chodila na neurologii s tím, že necítím své tělo, už jsem ho skutečně necítila ani fyzicky. Dotýkala jsem se obličeje a částí na hrudníku, ale vůbec jsem to necítila. Dostala jsem na to magnesium. Všechny testy a výsledky byly v pořádku. Sama jsem pak došla k tomu, že příčinou je psychika. 

Taaaak, už jsme téměř u konce, teda u nového začátku spojení se s mým tělem. V blízké minulosti až přítomnosti. 

S vyvaleným břichem mi bylo dobře.
Podle fotek nikdy nepoznáme, co je schované uvnitř člověka.

ZÁVISLOSTI TĚLA

Další odpojování se děla během jakékoliv nemoci – nesnášela jsem nemoc, nesnášela jsem bolest. Všechno to pro mě byly projevy slabosti a zranitelnosti, kterou jsem absolutně zavřela a odmítala. Zároveň jsem byla schopna se bolestí trestat – trhat si vlasy, bouchat se do stehen, až jsem měla modřiny, škrábat se tak dlouho, dokud tam nebyl strup. Abych byla schopná všechny ty emoce potlačovat, potřebovala jsem něco, co mi s tím pomůže. A tím něčím, jak už to často bývá, byly závislosti.

ZÁVISLOST NA JÍDLE

Úplně první závislost (a stále částečně trvající) byla závislost na jídle. Vytvořila jsem si jí už jako malá. Jmenuje se to psychogenní zajídání a jedná se o poruchu příjmu potravy. Jde o zajídání všeho – emocí, stavů, situací, nudy, pohody atd. Přejídání se. A vlastně i neschopnost vnímat to, že už je člověk najedený nebo přejedený. Nikdy zkrátka nemá dost. Člověk má stále hlad. Nutkání něco jíst. Neustále jsem se pak kontrolovala a hlídala, abych pořád tolik nepřibírala. Omezovala jsem se a chodila do různých výživových poraden. Ale tím jsem byla stále ve stresu a napětí, protože to byl fakt boj. Nikdy to nepustit, nikdy se neuvolnit, nikdy neztratit kontrolu. A pokud se to stalo, kila letěla nahoru neskutečnou rychlostí a já se zase jen víc styděla za své tělo.

Jídlo pro mě vždy bylo jedinou jistotou v životě.

ZÁVISLOST NA ALKOHOLU A CIGARETÁCH

Další závislosti byly cigarety a alkohol. S obojím jsem začala ve 13 letech. Přestala jsem kouřit i pít asi před 3-4 lety. A nechybí mi to. Zatím 😀 K drogám jsem se moc nedostala. Něco jsem zkusila, ale tady se mi už nelíbilo, že to nemám pod kontrolou. Já jsem musela mít vždy a nad vším kontrolu. Potřebovala jsem se neustále hlídat, aby náhodou nevykoukly nějaké ty emoce. Občas se to bohužel nepovedlo a to byly také dlouho situace, které mě pronásledovaly jako černí démoni – vidíš, tady jsi to nezvládla, styď se, jsi nic, jsi k ničemu, jsi zavrženíhodná, jsi slabá, jsi ostuda!

Díky nástrojům, které používají terapeutické metody, jsem každou takovou vzpomínku opečovala, přijala a propustila. Pocity studu a viny se zase o další kus uvolnily. 

ZÁVISLOST NA NAKUPOVÁNÍ

Mezi další mé zvědomělé závislosti patří nakupování online. Nakupování bot, oblečení, zdravých produktů k jídlu nebo doplňků stravy a hlavně různých seberozvojových kurzů, workshopů a přednášek. Díky tomu, že jsem si to zvědomila, už to není tak šílené a já mám najednou víc peněz i času na sebe. 🙂

ZÁVISLOST NA MOBILU A FOMO

Nově si teď více dávám pozor na koukání do telefonu. Hlídám si čas na sociálních sítích. Omezuji poslouchání podcastů a různých rozhovorů atd. Musím říct, že je mi bez toho opravdu mnohem líp.

(pozn. FOMO = Fear of Missing Out – strach, že nám něco uteče, o něco přijdeme, něco nestihneme, neuvidíme co prožívají ostaní…)

POSLEDNÍ PROPAD A CESTA VZHŮRU

Největší propad jsem měla během covidu. Synovi byly dva roky. Bylo to opravdu velmi náročné období, kdy jsem si hrábla pod samé dno. Hodně jsem pila alkohol, kouřila a jedla. Na obličeji jsem měla ošklivý ekzém. Dost jsem si i fyzicky ubližovala. Až mi jednou došlo, že piju skoro celý den, že to schovávám, aby to manžel neviděl. Že mám modřiny na stehnech a škrábance na tvářích. To se mi opravdu nelíbilo. To jsem vůbec neměla pod kontrolou. Naštěstí už jsem měla nějaké nástroje a znalosti o tom, jak funguje psychika a to díky poporodním depresím a cesty z nich. Došla jsem si pro antidepresiva a na sezeních jsem se začala intenzivněji dívat do svého podvědomí. A nebylo to nic hezkého. Ale bylo to osvobozující a léčivé. Začínala jsem s EFT, pak přišly procesy Cesty, seberozvoj, psycholgie a to vše mi pomáhalo vracet se k sobě. Léčilo se mé Já a mé tělo. Zatím zvlášť. 

marketa turkova
marketa turkova

Moje tělo se díky tomu začalo probouzet a začalo mě opravdu dost bolest. A já jsem zas a znovu nadávala. Cvičila jsem, držela diety a dělala vše možné. A ono nic nefungovalo. A dál to bolelo. Dál jsem přibírala kila navíc.
A pak většina mých terapií a procesů začala směřovat přímo k mému tělu. Začala jsem odhalovat všechny ty vzpomínky a situace, které jsem popisovala v předchozích částech článku. Některé znova a z jiného úhlu – tentokrát tak, aby se opět spojilo tělo s vědomím. Abych si hlavně odpustila, přestala se vinit a odsuzovat, abych to přijala a mohla s tím dál něco dělat. Vzpomínky se v procesech vracely, někdy i několikrát, protože tam toho bylo tolik. Tolik bolesti. Tolik nezdravých přesvědčení o sobě, o mém těle, o lidech. Odpouštěla jsem a odpouštěla.  
Vědomí je moudré a vždy nám pošle to, co už jsme schopni unést, slyšet, vidět. 

CO JE PRO MÉ TĚLO DOBRÉ

A tak jsem poprvé slyšela i o psychogenním jedení, o kterém jsem se již zmiňovala. Konečně jsem byla připravená to slyšet a vidět u sebe. Půl roku jsem chodila do adiktologického centra na KBT – Kognitivně behaviorální terapie. Neskutečná práce, která mi opravdu otevřela oči a zvědomila mnoho mých strategií, jak se vyhýbám cítění těla. Co a proč zajídám nebo řeším jídlem, že domnělý pocit hladu je často jen záminka, abych nemusela něco cítit. Jak jsem bez jídla odhalená, zranitelná a jak z toho mám strach.

A postupně se vše léčí a já dělám věci, které mému tělu dělají dobře. Velmi mě chytil tanec 5 rytmů, kde se mé tělo čistí a uzdravuje v samovolných léčivých procesech během tance. Více si užívám celkovou péči o tělo, vanu, sprchu, péči o kůži, o pleť, o sebe. Chodím pravidelně na masáž, kde svému tělu dopřávám čas jen pro něj, pro sebe. 🙂 Baví mě cvičení, kde se zdravě staráme o celé tělo. Baví mě chodit na procházky a výlety, s hůlkami a zátěží. Jsem v úžasném programu zdravého životního stylu, obnovení buněk a restartování celkového nastavení těla.

A co je hlavní – u ničeho z toho už necítím odpor. Zmizela nenávist i strach a stud. Nic z toho už nevnímám jako mus nebo povinnost. Zůstává jen čisté odhodlání změnit veškerá nezdravá nastavení.

Finální tečkou za tím vším byl proces, kdy jsem se potkala se svým tělem. Tělo se zobrazilo naprosto čisté, přijaté, zcela v pořádku. Problém tvoří staré vzorce, přesvědčení a automatismy. Teď vím, že to stačí pustit a přeformulovat. Stále v tom pokračuji a vím, že s každým dnem jsem svobodnější a v souladu se svým tělem i mou duší. 

ZMĚNY VE VZTAHU K MÉMU TĚLU

Jak poznám, že se mění můj přístup a vztah k tělu? Jednoduše – v praxi. Děje se mnoho věcí, které mi ukazují, jak velký posun jsem v tomto tématu udělala. Také se děje mnoho situací, které mi ukazují, kde ještě mohu něco změnit a posunout.

Nedávno jsem byla v sauně. Nesnášela jsem sauny – kvůli vedru, kvůli intimitě, nahým lidem, mému studu. Najednou se stalo, že jsem to zkusila, když tam nikdo nebyl a bylo mi to překvapivě příjemné! Pak jsem byla v sauně, kde bylo víc lidí a já jsem si všimla, že mi to NEVADÍ. Nestydím se, jsem uvolněná. Dokonce jsem byla v sauně s muži a opět jsem si všimla, že jsem naprosto uvolněná, soustředím se na sebe, tělo není v napětí a mně je naprosto jedno, co si o mě ti druzí myslí. A to je nový a naprosto báječný pocit.

Když jdu cvičit, jde mi primárně o mě, ne o ostatní a jejich názor na mě. Jde mi víc o to, jak se cítím já než o to, co si o mně kdo myslí. Cvičení ve mně nevyvolává odpor. Už nechodím jen v černé, ale nosím pohodlné barevné šaty. Když se na sebe dívám do zrcadla, cítím, že se mám ráda. A dívám se na sebe ráda. Nestydím se vyjít nenamalovaná, v legínách nebo s hůlkami na výlet. Nestydím se svléknout se u doktora, nevadí mi převlékání v šatně na cvičení. Nemám hrůzu z toho, že pojedeme se synem do bazénu.

KAŽDODENNÍ MALÉ KRŮČKY

Každý den ráno, večer, během dne, zkrátka kdykoliv si vzpomenu, uvolňuji tělo. Vědomě si všímám napětí a dechovými technikami uvolňuji to, co je stažené nebo v křeči. Učím se komunikovat se svým tělem a ptát se, co mi chce říct, co potřebuje? Učím se nestydět se za něj, mít ho ráda. Naslouchat mu.

Cítím své tělo. Komunikuji s ním. Stále přichází nové zkoušky, bloky, staré vzorce, ale já už vím, že se s tím lze vypořádat. A vítám to, protože mi to ukazuje kam dál se mohu posunout.   

A to je KONEC článku a ZAČÁTEK mého nového Života.

Děkuji, jestli jste to četli až do konce. Moc to pro mě znamená. 

Pokud s vámi při čtení něco rezonovalo a chtěli byste změnu, ozvěte se. Je dobré, když na to člověk není sám a když má někoho, kdo mu rozumí. 🙂

DOPORUČUJÍCÍ ODKAZY:

O autorovi