Omluvný dopis sobě – porodní a poporodní období

Období těhotenství, porodu a po porodu bylo pro mě velkou výzvou, nejtěžším obdobím a traumatizující zkušeností. A konečně po mnoha procesech, meditacích a terapiích jsem si napsala omluvný dopis. Omluvný dopis sama sobě.   

Metoda omluvných dopisů je skvělá metoda, jak dojít uvolnění, odpuštění a pochopení nějaké situace, která se nám v životě stala. Tuto metodu v různé formě využívá mnoho terapeutů a psychologů. 

Je to metoda, kdy sami sobě napíšete omluvný dopis od osoby, která Vám ublížila. Kdy se nacítíte na to, proč to asi udělala, jaký má příběh, co má za sebou, jaké měla důvody a snažíte se pochopit jejich jednání. A vůbec to není jednoduché. Zároveň si tak napíšete to, co byste od té osoby rádi slyšeli, v upřímnosti. 

Myslím si ale, že na to, aby člověk mohl napsat účinný omluvný dopis, je potřeba vystoupit z pozice oběti, což znamená si nejdříve vůbec uvědomit, že v té oběti byl nebo je. A to za mě není práce na pár minut. Myslím, že je zkrátka potřeba, aby byl pisatel ve vědomí sebe, v pokoře a úctě k sobě i druhým a překonal strach převzít zodpovědnost sám za sebe.  

Napsala jsem si mnoho omluvných dopisů. Mnoho z nich je nesprávná forma obhajování sebe nebo obviňování druhých a to asi chápete k ničemu moc neslouží. Čím víc jsem se ale danému tématu věnovala z různých úhlů, tím větší bylo pochopení a omluvné dopisy měly zázračný účinek. Určitá forma v mluvené podobě probíhá v procesech terapie Cesta, kdy vedeme rozhovor s danou osobou. 

A díky všem metodám, díky meditacím, terapiím, mnoha hlubokým procesům Cesty a dopisům, jsem byla schopná konečně napsat dopis o tom nejbolavějším tématu, které jsem dosud měla. Byla jsem toho schopna, protože jsem konečně do vědomí vytáhla staré vzorce, nezdravá přesvědčení, automatismy chování. Začala jsem si všímat toho, jak se cítím, jak mluvím uvnitř sama se sebou, jak se cítí moje tělo a tak dále. Většinu z toho, co popisuji v dopise, jsem v té chvíli, kdy se to dělo, ani netušila.

Rozhodla jsem se sdílet tento velmi intimní dopis, který jsem psala sobě. Psala jsem ho, abych se konečně přijala i s tím vším, co jsem prožila a abych sama sebe pochopila, proč jsem jednala, jak jsem jednala a přestala se za to vinit. A taky abych pochopila, že na tomto nestojí můj vztah se synem, a že já to tímto přijetím a odpuštěním sama sobě mohu změnit a náš vztah tím posílit. A to se skutečně stalo. 

Jakmile jsem to napsala, bylo to tak neskutečně úlevné a osvobozující a “najednou” se ve mně cosi změnilo, usadilo, vyléčilo. A opravdu doma fungujeme mnohem mnohem lépe. Trvalo to skoro 6 let, během kterých jsem na sobě velmi pilně pracovala, věnovala se sobě, abych se dostala k tomuto posunu. Nevím jestli je to všechno vyčištěné, každé trauma má mnoho stránek, odstínů a vrstev, ale v tuhle chvílí cítím, že je to obrovské uvolnění, uzdravení, a takové bych přála všem. 

Dopis sdílím, protože si myslím, že je to stále velmi bolavé téma a často tabu. A i přes to, že už je mnoho organizací a pomoci, které se nám ženám dostává, některé z nás si to trauma nesou roky a stále to tam je a čeká to na vyčištění, aby to tam nehnilo. 

Nebudu psát “příjemné čtení”, protože to příjemné vůbec není! Věřím ale, že to může někomu pomoci pochopit, otevřít se, nebo se rozhodnout na sobě pracovat a se svými traumaty začít něco dělat. 

Mé milé starší Já, má milá starší a moudřejší Markétko, 

Chtěla bych ti napsat tento dopis, jako omluvu. Omluvu za mé chování k sobě samotné, za nedostatek lásky k sobě, nedostatek úcty, přijetí a pochopení. Nechci se obhajovat a doufám, že to tak nevyzní. Jen ti chci říct, že ta vina, kterou ze své minulosti cítíš jde vyléčit, ta bolest jde zahojit. Je bohužel dost situací, které by si zasloužily omluvný dopis, proces, meditaci…ale jedna je možná takovým velkým shrnutím všech. Jedna je hodně hodně bolavá a té se tady teď chci věnovat. 

Má drahá Markéto, chci se ti moc omluvit, jak jsem se chovala v těhotenství i před ním. Jak jsem se chovala před, při a po porodu. Chci ti tady teď upřímně říct, jak jsem to cítila, skutečně hluboko vnímala, tam uvnitř, a ty už s tím budeš moct pracovat dál.

V době, kdy jsem se vdávala jsem rozhodně neměla jasno, jestli chci nebo nechci děti. Na venek jsem byla drsná a říkala jasné NE, ale nebyla jsem o tom pevně přesvědčená. Něco tam bylo, něco si žádalo pozornost, ale já jsem tomu pozornost nevěnovala. A to je umění víš? Umět poslouchat své nitro, své tělo, svou intuici. Umí to všechny děti, umí to každé zvíře, akorát lidi to jaksi zapomínají, a pak se to složitě zase učí. Já jsem to v té době vůbec neuměla a nevěděla, jak na to. Ani jsem nevěděla, že je něco takového možné. Poslouchala jsem svoji hlavu, svá přesvědčení, naučené vzorce, své Ego…

Zpět k dětem…bála jsem se! Bála jsem se, že nejsem dost dobrá, dost silná, že nejsem DOST na to mít děti. Že nejsem dost vyrovnaná a dost připravená. Viděla jsem kolem sebe jiné, kteří měli děti, viděla jsem, co to s nimi udělalo, jak se bortily jejich sny, jak se hroutily jejich životy, jak křičeli na děti, jak je bili, jak je ztrapňovali, jak to nezvládali, jak moc se báli a ze strachu jednali tak, jak jednali. A to jsem nechtěla, tam někde hluboko jsem cítila, že to takhle nechci, že to není dobře, že na to nejsem připravená. A víš co? Byla to pravda! Jen jsem tu pravdu vysvětlovala sobě i jiným jinak. Neposlouchala jsem to své hluboké Já, které znalo pravdu. Neuměla jsem to vysvětlit a nebyla jsem dost silná, abych si dokázala stát za svým názorem. Ta pravda byla hodně hluboko a já jsem neměla tu moudrost ani ty nástroje, co máš dnes ty, abych si s tím uměla poradit. Abych to poslouchala, abych tomu rozuměla…Nevěděla jsem, že se s tím dá nějak pracovat…

V lásce a zamilovanosti a pro Honzu jsem se rozhodla, že děti chci. Uklidnila jsem tím celou rodinu, nátlak okolí, kamarádů, a s trochou sebemrskačství jsem uklidnila i sebe…Nechala jsem se zkrátka umluvit všemi těmi vnějšími argumenty, aniž bych skutečně naslouchala sama sobě. A takhle jsem to dělala často víš? Málo jsem se věnovala sobě a svému nitru, a plnila jsem očekávání druhých, jednala jsem ze starých vzorců. Nebo jsem se stavěla proti názorům svým radikálním agresivním postojem. Byla jsem tou destruktivní silou plné hádek, násilí a nenávisti. A pod tím, pod tím byl strach, strach, bolest a zranitelnost, a to bylo tak moc bolavé, že jsem to nechtěla cítit, a tak jsem si stavěla tyhle obrany a ochrany. 

Naštěstí tělo bylo tak moudré a nedovolilo mi otěhotnět hned a já jsem měla ještě celý rok na něco nového. Ten rok jsem se začala víc věnovat terapiím, filozofii, začala jsem hledat něco víc. Táhlo mě to tam, cítila jsem to a pomalu jsem kráčela tímto směrem. Pomalu jsem poznávala sebe sama. Ale, co je jeden rok v uplynulých 32, kdy jsem na sebe srala, kdy jsem sebe popírala a nemilovala se? Byl to ale rok, který byl takovým výstřelem na novou cestu, a pak přišla zkouška, zkouška dosud ta nejtěžší. 

Těhotenství a hormony… takový životní zázrak, ale když o tom nic nevíš, děláš věci, které nejsou dobré. A já jsem nic nevěděla. Možná jsem nechtěla vědět, protože jsem nebyla dost silná a sebe-vědomá, abych něco změnila, abych se za sebe postavila. A tak jsem byla prostě jen těhotná. Ale tobě to řeknu, já jsem se bála, bála jsem se strašně moc. A ten strach jsem potlačovala a utlačovala níž a hloubš a níž a hloubš. 

Aby to nikdo nevěděl, nepoznal, nezjistil. Má milá, byla jsem plná pochyb, otázek, bolesti…nic z toho jsem však neřekla, nedala najevo a jen jsem to dál tlačila dolů, hloubš do temna a hlubiny.  Tam toho už bylo tolik, má milá Markétko, …

A proč? Bála jsem se, bála jsem se jako malá holčička, bála jsem se neznáma, bála jsem se zesměšnění, výsměchu, zneuctění, ublížení, opuštění. Bála jsem se, že když to někomu řeknu, uslyším věty jako: Ty naděláš. Prosím tě, to nic není. Je ti něco? Není! Ty to nevíš? To si děláš srandu… Jó to mám taky, to je normální!.. a podobně…znáš to? A znáš ten bolavý pocit, že jsi ZASE špatně, že jsi zase dala něco najevo a byla jsi sražena na zem, že to tvoje nestojí za to, aby to vůbec bylo tady. A já jsem to nechtěla slyšet, nechtěla jsem se cítit poníženě, neschopně, zbytečně. Nechtěla jsem to, a tak jsem nikomu nic neříkala. Jako už tolikrát milá Markétko, tolikrát…

Miminko rostlo a já jsem měla spíš melancholickou náladu. Bála jsem se emocí, bála jsem se hormonů, bála jsem se, že to nebudu mít pod kontrolou a někdo pozná, že něco nevím, že se bojím…Bála jsem se toho tak, že jsem se začala bát i radosti, těšení se, bála jsem se dojetí, styděla jsem se i za tyhle emoce. Ne Markétko, nestalo se to v těhotenství, tohle jsem si vytvořila už někdy v pubertě, možná dřív. Ale tady se to jen umocňovalo. A proč jsem se bála těch emoci? Protože jsem si myslela, roky a roky jsem se v tom utvrzovala, že je to projev slabosti, že je to slabost. Chápeš to? Já jsem ani neznala slovo emoce! Má milá Markétko tohle je pravda a je opravdu bolavá. Taková nesmyslná přesvědčení jsem si v sobě nosila. A ještě, že vztek je jediná emoce, kterou já můžu dávat najevo, protože v tom je síla, a to jsem taky dělala! Vyjadřovala jsem se tím destruktivním nezdravým vztekem. Smutný viď? Ale je to tak…

Pak mi řekli, že mám těhotenskou cukrovku. A víš, co jsem tam hluboko cítila Markétko? Co jsem zase nikomu neřekla? Že jsem ZASE zklamala, že jsem zase špatně a že zase něco nezvládám…Že ubližuji dítěti. Bála jsem se o něj, bála jsem se o sebe, bála jsem se nemoci, kterou jsem neznala. A abych nedala na sobě znát ten „slabošský“ strach, nikomu jsem to neřekla, nikoho jsem se na nic ani neptala, abych nevypadla, že něco nevím, nebo tomu nerozumím. A jen jsem to tlačila dolů, dolů do těch sraček, kde toho už tolik bylo…

Byla jsem zase zavřená v sobě, navenek drsná hrdinka, co všechno zvládá. Říkala jsem: no vždyť já jsem nechtěla moc přibrat, tak proto mám tu cukrovku. Ale uvnitř jsem byla zlomená, ztracená a ták moc vyděšená. Chtěla jsem plakat, zhroutit se u někoho v náručí a …. Jenže u koho? Když nikdo nesmí vidět, že jsem citlivá, že mám slabosti a bolesti, že mám strach…Tohle jsem uměla používat jen k manipulaci ostatních, bylo to pod mojí kontrolou a zneužívala jsem kolikrát slzy a hranou slabost, abych ostatní donutila udělat to, co jsem chtěla. Ale to bylo něco jiného, to, co jsem tady cítila byly opravdové emoce, takové, které jsem vůbec neměla pod kontrolou. A to mě děsilo Markéto, to mě hodně děsilo. A tak jsem dál sama sebe a své pocity utlačovala a nevnímala. Všechno jen ze strachu, z bolesti, ze strachu z bolesti, ze strachu ze strachu, ze strachu ze zranitelnosti…

A tak má milá Markétko Vesmír poslal do cesty další výzvy, abych pochopila…abych se probrala, aby mi to došlo, jak hnusná jsem sama k sobě. To že to má nějaký psychický vliv na dítě, jsem vůbec netušila, nevěděla jsem to a necítila jsem to. 

A když jsem si pak v 8. měsíci píchala do břicha inzulín každý den, každý den 3x měření cukru a píchání se do prstů, každý den strach, že to miminko bude poznamenané, že bude nemocné, že umře…uvnitř jsem se hroutila, panikařila, děsila se, rozbila jsem se, zbortila…Ale víš co? Co jsem udělala navenek? Chtěla bys teď slyšet, že jsem šla za někým a vše mu řekla, že jsem se nechala obejmout a vyslechnout, že jsem si řekla o pomoc, šla na terapii, k psychologovi…chtěla bys to slyšet viď? Jenže to se nestalo. Ne má milá Markétko, navenek jsem se asi jednou rozbrečela a poprosila Honzu, ať mi to píchá on. A to bylo všechno. Už to byl pro mě nadlidský úkon přiznat, že to už nezvládám sama. Ale nic víc jsem neřekla, nic víc…To je děsný co? Opravdu se tak moc nenávidím? Že ani nejbližší osobě neřeknu, jak moc velký mám strach, jakou prožívám hrůzu, jak moc se cítím zranitelná a bolavá…Neřekla nikomu.

Zajímá tě, co bylo dál? Nebo už to nechceš číst? Tak já ti prozradím milá Markétko, že to má dobrý konec, ale čeká nás ještě ta nejbolestivější část…

Přišel zápis do porodnice a v té první mi doktor řekl, že dítě je ohrožené, že bych měla okamžitě rodit, že může umřít a že jsem tak rizikový pacient, že mě nechce a poslal mě jinam…No a co myslíš? Není taková zpráva u těhotné maminky už moc? Nemohla to být už poslední kapka? NE! Pustila jsem pár slz v autě, a pak jsem to všechno zase polkla. Všechnu tu hrůzu, děs, strach, že dítě umře…Musím být přece silná, všechno zvládnout!…ale opravdu Markétko je tohle to, jak se to zvládá? Že se dělá, že je vše ok? Ty víš, že není, ty víš, že se s tím dá krásně pracovat. Ale já jsem to nevěděla, tohle byla pro mě ta jediná a nejlepší cesta, kterou jsem v té době znala. V další porodnici mi Dr. řekla, že je vše ok, že budu rodit na termín a šup domu. A tak jsem prožívala dalších 20 dnů v hrůze a děsivém strachu, že miminko může umřít, že je ohrožené cukrovkou, zkaženou plodovou vodou, že bude postižené, nemocné, že umře…Byl to tak velký strach, že mě naprosto paralyzoval, poslouchala jsem srdíčko každou chvíli, ťukala do břicha, když už se dlouho miminko nepohlo, aby se hýbal…A tady někde, v těchto dnech, asi, jsem se odpojila…Ten strach, co když zemře, byl tak velký a já jsem ho absolutně neuměla zpracovat. Strach, že bych to nezvládla, že jsem nechala zemřít dítě. Že je to moje vina…ne to nešlo milá Markétko, nešlo to. Slyšela jsem hlas v hlavě: „Mysli přece pozitivně, nevymýšlej si, nic se neděje přeci!!! Nepřivolávej si tragédie!!“ A tak jsem to zase zatlačila dolů, dolů do sraček, kde už toho tolik je…

A tak bylo snazší se netěšit, lepší nemilovat, lepší nic necítit! Překvapuje tě, že je toho někdo schopný? Je to smutné, ale je to tak… a prozradím ti, že to není zdaleka poprvé, kdy jsem udělala takové rozhodnutí, kdy jsem potlačila lásku, radost, pocity štěstí, abych necítila bolest a zklamání. Své srdce, city a lásku jsem uzavřela tolikrát, že to ani nejde spočítat. Bolí to, vím. Ale víš, ona to pro mě byla ochrana, byl to způsob, jak to všechno přežít. Je mi to líto, ale v té chvíli jsem nic jiného neuměla a opravdu to bylo to nejlepší, co jsem dokázala udělat. A já si jen přeju, že jednou možná nastane chvíle, až přijde ten správný čas, kdy mi budeš schopna odpustit. Odpustit tohle necitlivé chování k sobě samotné. Ale nespěchej na sebe. Chce to čas. 

A tak jsem žila v hrůze a panice, které jsem potlačovala. Navenek silná s úsměvem. Na prohlídkách jsem se na nic neptala, jako nikdy. Tolik, tolik otázek jsem měla. Nikdy jsem je ale neřekla. Proč? Možná strach z autority? Strach z ponížení, ze zesměšnění, odmítnutí, že budu vypadat hloupě…povědomé co? Ano, tohle se opakuje často. Tyhle stejné pocity, kdykoliv bych se snad měla postavit sama za sebe…

A tak se přiblížil nástup do porodnice. A tady se posaď má milá, tady to bude bolet ještě víc…

Plán na porod jsem měla. Četla jsem knihy, kde se meditovalo, pouštěla se hudba, olejíčky, masáže, amulety, kameny…ale víš, po tom, co se stalo jsem na to všechno zapomněla…Strach vyhrával. 

První den – první vyvolávací tableta. Tady se vynořilo hodně těžké a bolavé trauma, dávno potlačené, dávno hozené do kolonky „vždyť se tak moc nestalo“. To víš, že jsem to nevěděla, netušila jsem, jak moc mě to všechno poznamenalo a ovlivnilo. To zavedení tablety fakt bolelo, hodně, neuměla jsem se uvolnit hned u cizího člověka, který mi strká celou ruku do vagíny a další u toho stojí a kroutí hlavou, že snad zdržuju nebo co, protože to nešlo. Bolelo to! Ani jsem nevěděla, co mě čeká. Nemohla jsem se připravit, ani nevím, jestli bych to uměla. Bolelo to a já jsem nic neřekla! To je totiž milá Markétko na tom to nejhorší. Nic jsem neřekla. Neřekla jsem, že potřebuji čas se na to připravit a uvolnit se, že by třeba pomohlo víc gelu, že si to tam zkusím dát sama…Něco, cokoliv, abych se ochránila a postavila se sama za sebe…Nic. Zatnout a vydržet. Oni jsou doktoři, jim se neodporuje. 

Odešly a já jsem plakala. Byla jsem tam sama, tak jsem si to dovolila. Plakala jsem hodně, ale stejně jsem milá Markétko nepřipustila to hluboké zranění, které se dralo na povrch. 

Bohužel tableta vyvolala jen slabé kontrakce po 10 minutách a nic se nestalo. Tak další den, další tableta…Bože já nechci, mám strach, bude to bolet…Řeknu ti teď co to bylo – víš prožila jsem pohlavní zneužití, a to mi nechalo na těle a v těle pocity špíny, opovržení sebou samou a velkého strachu. Ne, nepracovala jsem s tím, nechodila jsem na terapie, neřešila to. Nevědělo se jak. A nakonec jsem přesvědčila sebe sama, že se nic moc vlastně nestalo…a pak jsem to potlačovala a utlačovala, jo v to jsem fakt dobrá! Zaháněla jsem vracející se sny a představy samotného zneužití nebo jiných podobných situací. A tak se na to jen nabalovala další zneužívání, osahávání, další situace, kdy jsem sama sebe znásilňovala tím, že jsem neřekla ne, nebo dost. A z toho se vytvořila naprostá neúcta k sobě. Nedokázala jsem se za sebe postavit ani říct ne, když jsem to cítila. A tak má milá, každý jeden sex, bylo v mém hlubokém nitru znásilnění. Ne od druhých ale od sebe. Každý další sex, nebo jiná sexuální chvilka, kdy jsem sama sebe dávala, i když jsem nechtěla, anebo jsem chtěla tak moc, abych zakryla ten stud, pocit špíny, zranění, strach, bolest…tak moc jsem sama sebe zneužívala a znásilňovala v mnoha situacích nejen sexuálních, ale všech jiných, kdy jsem dělala něco proti svému samotnému přesvědčení. Ve všech situacích, kdy jsem neřekla NE, DOST, to se mi nelíbí, tohle já nechci!!!! A nebylo těch situací málo. Bohužel… Přestala jsem tohle říkat, vytvořila jsem si přesvědčení, že nejsem hodna to říkat, že nejsem hodna, nezasloužím si postavit se za sebe. A tak přišla další tableta a další „znásilnění“ sebe samotné. Ne, neviním doktorku z její necitlivosti, ne už ne! NIKDO nemůže za mou bolest a mé prožívání. Nikdo nemůže za to, že neřeknu, jak se cítím a co bych potřebovala. To si milá Markétko zapamatuj, vše je na tobě a v tobě a ty to máš ve svých rukách, ve svém srdci. Pozici oběti znám dobře. Vinit ostatní je ták snadné. Vždy jsem to tak dělala. Ale má milá, tady to o tom není. Tady se bavíme o mně a o tom, jak to bylo skutečně, jaké upřímné pocity se tam ve mně odehrávaly…

Tabletu mi zaváděli myslím 4x a z toho jednou se mi povedlo se trochu uvolnit. 2 hodiny předem jsem dýchala, uvolňovala se, chystala jsem se na to…trošku to pomohlo ale ten strach stejně vyhrával. Po 3 dnech odtekla plodovka, hnusná, zelená, smradlavá…sestra jen přišla s jehlou a něco mi napíchli. Nic neřekla sama od sebe a já, zase jsem se nezeptala. Uvnitř jsem křičela: „Do prdele, co jsi to za krávu neschopnou? Proč se nezeptáš? Proč nechceš vědět co se děje? Čeho se pořád tak bojíš? Kurva prober se! Tady už nejde jen o tebe, tady už jde o tvoje dítě!!!Koukej se sebrat ty neschopnej idiote!“ Ano, takhle se sebou často mluvím. Hnus, co? Je to špatný, jenže já to nějak jinak neumím. 

A na venek jsem zase nedala na sobě nic znát. Jen jsem zůstala dál ve strachu, hrůze, nejistotě, nevědomosti a svém znásilňování sebe a svých potřeb. 4 dny hrůzy, 4 dny zavádění tablet, píchání injekcí, kontrakcí po 10 minutách, 4 dny strachu, 4 dny odpojování se od sebe a od dítěte…

Porod… tady nejde o podrobnosti má milá, tady jde o hluboké pocity, které tam byly a které byly utlačeny. Byla jsem hodně unavená, vyčerpaná fyzicky i psychicky. A dodnes mě fascinuje, jak to tělo prokázalo velkou sílu a odolnost! Važ si svého těla má milá. Tvé tělo je zázrak!

Porod…nešlo to, něco bylo pořád špatně, Viktor ještě nechtěl ven, ale prostředí už bylo natolik špatné, že prostě musel. Natržení, nastřižení, zásek v porodních cestách, roztržení, 3 doktoři, sestry, strach, panika…tady jsem nechtěla být Markétko, bylo to moc děsivé, a pak se stal zázrak, objevila se nádherná posilňující červená energie, která mi přinesla klid, ticho a jen napojení na mé tělo, které dál statečně tlačilo i přes to, že nebyly kontrakce…A pak přišlo miminko – a tohle je ta důležitá chvíle, kterou jsem pak na dlouho zapomněla, ale je moc a moc důležitá a ty si jí pamatuj NAVŽDY. Miminko mi leží na břiše, pláče a já ho chytám chvějícíma se rukama a cítím LÁSKU, cítím skutečnou lásku a neodolatelný pocit, že tohle miminko budu ochraňovat a milovat. Byla to opravdu malinká chvilka…A pak…záře mizí, klid je pryč, všude hlasy, lidi, pláč dítěte, krev, smrad, Dr. říká, že to bude hodně bolet několik dnů, že jsem hodně potrhaná, zašívá mě, Kde je miminko? Tamhle pláče a oni ho měří. Sestra ho dá k prsu, ale on se nechytá. Přijde Honza, jsme spolu, tohle je správné, zase mžik toho pocitu, tohle je správně, takhle to má být, teď máme být spolu. Přijde ale zmatek, velká únava, bolest. Nesmím se hýbat, dnes budete spát sama, dítě si necháme u sebe, manželi vy jděte domu…Neee! chci křičet. „Nechte mi tu oba. Já tu nechci být sama, já chci být s nimi.“ Ale neřeknu nic! A tady se to má milá zlomilo, tady jsem se nepostavila za sebe ani za dítě. Tady jsem zase posraně poslechla autority, uvěřila jsem, že to jinak nejde a na nic jsem se neptala. Prásk. Uvnitř spadla past. 

Jsem sama v pokoji, bylo to náročný, jsem unavená, nesmím se hýbat, musím spát. Probudím se v noci a slyším pláč. Tam hluboko vím, že je to moje miminko a že mě volá, vím, že mě chce a potřebuje, ale je to moc bolavé, moc…a tak si řeknu, že ještě nevím, jak to moje miminko pláče… Lež, milosrdná, krutá lež sama sobě. Jen abych potlačila ten pocit, že to není správné, že to takhle nemá být…NEBYLO! Tady byla další past. KLAP. Prásk. Zavřeno. Byl to ten moment, kdy jsem se na dlouho zavřela a naprosto odpojila od svého syna. Věděla jsem, že pláče Viktor, ale musela jsem se zachránit víš? Musela jsem to udělat takhle, protože jsem nevěděla jak jinak. Musela bych si přiznat, že jsem to zase nezvládla, zase jsem se nepostavila sama za sebe, a to jsem prostě nedokázala. Je mi to líto Markétko, je mi to tak moc líto….

Ráno, nebo dopoledne, mi ho přivezli. Dr. seznala, že se s asistencí můžu hýbat. A já jsem, ach, jak to bolí tohle přiznat…já jsem ho nechtěla, už ne. Chtěla jsem spát, chtěla jsem jít domu a na ty hrůzy zapomenout. A víš co? Nic jsem neřekla. Nikomu. Neřekla jsem, co cítím, neřekla, protože to nebylo v pořádku a já jsem se bála odsouzení. Bohužel jsem to neřekla, možná by mi už tenkrát možná někdo pomohl…

Neuměla jsem se o něj postarat, neuměla jsem ho chovat, svléknout, obléknout, byla jsem naprosto ztracená. Bála jsem se, ach tak moc jsem se bála! Cítila jsem se naprosto nemožná, a tak jsem to zase potlačila. Vše jsem rychle okoukala a začala jsem fungovat tak, jak se očekává. Ale uvnitř jsem byla prázdná, bez jediného citu. Všechno to sklaplo, upadlo do hlubin, kde už toho přece tolik je…. Byla jsem jako robot. Když plakal, nechala jsem ho. Když nebyl čas na kojení, nevěděla jsem, co s ním a ani jsem nechtěla. Řekla jsem mu, ať si to vyřeší sám. Opravdu Markétko, tohle jsem udělala a řekla malému miminku a věřila jsem, že je to tak správné. To je ohavnost co? Říkáš si teď nějaké soudy? Odsuzující a kritizující a hodnotící věty? Chápu tě! I já si to říkám. Ale víš, mě je to opravdu líto, já jsem to skutečně v té době jinak neuměla. Nechci se obhajovat, jen tě prosím o pochopení bez soudu a kritiky. A tak jsem všechny city a pocity a emoce utlačila tak hluboko, že jsem necítila nic. Kojení nešlo. Viktor nechtěl sát. Já se mu vůbec nedivím, vždyť jako matka jsem ho odmítala. Ale bylo jednodušší řešit, že on má nějaký problém. I sestry a doktoři k tomu tak přistupovali, a tak jsem hrála tu hru. Klidná, tichá, poslušná…Nikdo nevěděl a nemohl vědět, co se mi děje v hlavě, vždyť ani já jsem nevěděla, že je to špatně. Někde hoooodně hluboko jsem to cítila, ale už bylo pozdě, vše bylo moc uzavřené. 

A tady má milá přichází moje omluva, pokud to kdy dokážeš, prosím odpusť mi, že jsem byla k sobě tak tvrdá a přísná. Odpusť mi prosím, že jsem dovolila se sebou zametat, že jsem sama sebe dost nemilovala, že jsem sama sebe znásilňovala a zneuctívala. Odpusť mi prosím, že jsem na sebe natolik zanevřela, že jsem ani své dítě nedokázala milovat. Je mi to moc líto. Bolí to. Opravdu jsem neuměla jinak, nevěděla jsem, co dělat a chránila jsem tu svou zranitelnou malou Markétku tak moc, že zbyla jen schránka bez citů. 

A co bylo dál Markétko? Poporodní deprese se tomu říká…Nabízí se to po tom všem co? Ale ono to není jen po tom všem, co jsem ti tady popsala, ona je to prostě souhra všech těch předchozích let, jak jsem se k sobě chovala. Ke svému tělu. Ke své vlastní podstatě…

A víš, co bylo zase to nejhorší? Ano, hádáš správně, já jsem to zase nikomu neřekla. Neřekla jsem jaké mám pocity a prožitky, jak moc jsem zničená, jak moc se za to stydím. Neřekla jsem si o pomoc! Zůstala jsem bez citu, v oběti a nasrání na okolí, že mě opustili a nechali mě v tom…. Bylo to snadnější než si říct, že si za to můžu sama…

A miminko? Lítali jsme po doktorech. Podezření, že nevidí, protože nefixoval pohled na matku…jak by mohl? Když ho matka odmítala? Vždyť on tu matku ani neviděl, nebyla tam…nebyla jsem tam! Víš, to miminko to všechno vědělo, on přišel a učil! Ale to jsem to ještě vůbec netušila, jak moc velký dar to je! Jak obrovské štěstí mám, že se to všechno stalo právě takhle! No lítali jsme po neurologii, oční, plagiocefalie, a nevím kde ještě. A pro mě bylo pořád snazší neprojevovat moc velké city. Kdyby byl náhodou postižený, aby mě to moc neranilo…Zase jsem se snažila ochránit sebe. 

A pak asi po půl roce, když jsem znova, jako už mnohokrát předtím, brečela, chtěla jsem se zabít, zabít dítě, chtěla jsem utéct, opít se, zničit se… kdy jsem křičela na to nebohé malé miminko, ať už konečně ztichne, že nevím, co mám kurva už udělat, aby byl chvíli zticha. Hodila jsem ho do postýlky… a zhroutila se na zem, že už nemůžu. už nemůžu… a volala jsem o pomoc, prosila jsem o pomoc, prosila jsem a volala pomoooct! Má milá, v tu chvíli nikdo nepřišel, nikdo tady totiž nebyl, tak jako mnohokrát před tím. Protože když tam někdo byl, hrála jsem svojí roli silné holky. A tak jsem se zase zvedla a fungovala dál…

Ale něco se přesto stalo, někde ta žádost o pomoc byla vyslyšena! Viktor byl prohlášen na všech frontách za zdravého a mě odpadla veliká starost. A do života mi začaly chodit kurzy, přednášky, knihy o mateřství, výchově, o hněvu v mateřství, o emocích! Pocitech, o bolesti, o poporodních depresích…A to byla opravdová záchrana shůry! Od Boha, do Milosti, Universa…ono je to vlastně jedno. Prostě to přišlo a zachránilo to život mně i Viktorovi. Ne, jasně, že ne ty kurzy samotné. Ale to pochopení, co se se mnou děje, to uvědomění, že na to nemusím být sama, ta jistota, že to jde jinak…to ukotvení, že si můžu říct o pomoc. A ta pravda, že tak jak jsem, jsem v pořádku. A já jsem začala vnímat sama sebe. Zjistila jsem, že odpověď je tam ve mně vždycky, v mém těle, v mém nitru. 

A tak jsem milá Markétko začala pomalu vstávat z hoven a sraček a naprostého dna a začala jsem s tím něco dělat. Pomalu, postupně… Pocit viny z toho, co jsem všechno způsobila sobě i Viktorovi i okolí, je veliký a je bolavý, ale už vím, že se s tím dá pracovat, a že všechny šrámy se dají zahojit. Sama za pár let uvidíš, že tahle bolavá zkušenost ti přinesla do života nový začátek, nový nádherný směr. 

Není tomu konec, bylo a asi ještě bude mnoho dalších těžkých chvil. Situací, kdy jednám ze strachu, ze starých vzorců, ze starého nastavení. Kdy křičím, ubližuju sobě a druhým, kdy v bezmoci ničím důvěru mezi mnou a synem. Je toho pořád dost a není to nic, čím bych se chtěla chlubit, ale má milá, ubývá těch chvil. Ubývá jich, čím dál víc. Díky tomu, že jsem sama sebou, a tak je to správně. A už se za to nestydím, už se za to nepranýřuju, už to řeším, mluvím o tom, pracuji s tím, přijímám se i taková! A to je ten klíč Markétko! Přijetí sebe. Bezpodmínečná láska k sobě! Soucit se sebou a umění si odpustit. Žít v souladu se sebou samou v pravdě a pokoře.  

Má drahá milovaná Markétko, odpusť mi vše, co jsem způsobila, zavinila, udělala. Ze své nevědomosti, strachu, bolesti, ze své obrovské zraněnosti a ne-sebelásky jsem vždy jednala tak, jak jsem nejlépe uměla. Pokud můžeš, neodsuzuj ani sebe, ani druhé! Pokud můžeš, neviň sebe ani druhé, i oni mají svůj příběh. A pokud můžeš, odpusť sobě vše, co je potřeba odpustit, odpusť druhým a jdi tam, kam právě kráčíš, vstříc svému pravému Já, vstříc své podstatě. 

Miluj sebe jako tu nejdůležitější, nejlepší, nejkrásnější bytost ve Vesmíru! 

OTÁZKY, KTERÉ MI CHODÍ OD ČTENÁŘŮ

Otázka: Celou dobu si říkám co tvé okolí nejbližší, to opravdu šlo vše skrývat tak neviditelně, nebo jsi neměla u sebe někoho hodně vnímavého? Jak vidíš tuhle stránku?

Odpověď: Já jsem k sobě nikoho nepouštěla. Projevovala jsem se dost velkým vztekem, agresí, nasráním, útoky, silnou apatií, nutností se obhájit…s tím umí málo kdo pracovat a většinu to odradí. Mé Ego mi to nedovolilo, i když mi třeba sousedka nabídla, že pohlídá syna, já jsem to brala jako útok na to, že jsem asi neschopná, protože ona už má dvě malé děti a chce hlídat to moje, takže asi nezvládám ani to jedno. A čím hůř jsem na tom byla, tím víc jsem chtěla být sama. Málo kdo umí dobře a empaticky komunikovat s člověkem v depresi. A málo kdo pozná, že tam ten dotyčný je! Dlouho jsem byla v oběti, že mi „nikdo“ nepomohl, že jsem v tom zůstala sama, že mi slíbili pomoc, a pak se na mě vykašlali… ale pravda byla v tom, že jsem si o pomoc neřekla, nebo jsem jí ani neviděla v tom temnu, které jsem měla v hlavě.

Otázka: Tak si říkám, co udělat nejlépe, když člověk takového člověka potká? Co myslíš, že by bylo to, co by pomohlo z pohledu druhého, co může udělat?

Odpověď: Já si myslím, že může pomoct, když projevíš upřímný zájem bez kritiky a nevyžádaných rad. Třeba se ptát: Jak ti dnes je? Jak se opravdu cítíš? Vidím, že jsi unavená, co pro tebe mohu udělat? S čím ti můžu pomoct? Je něco, co můžu udělat?

A pokud je tam rezistence, může být pomocné poslat odkazy na nějaké poradny psychology, webináře o tom daném tématu…

Také může pomoct zvědomit to. Například mě napadají věty: Mám pocit, že něco není v pořádku a mě to trápí a moc ráda, bych ti pomohla. Mám tě ráda a vidím, že ti není dobře, nepotřebuješ něco? Je úplně v pořádku pokud se cítíš unavená, naštvaná, vyčerpaná, neschopná… i takové pocity se můžou objevit. Procházíš hodně těžkou situací a je dobré na to nebýt sama. Mohl/a bych ti nějak pomoct? Nevím, jak se cítíš, ale budu moc ráda, pokud mi to řekneš, budu jen poslouchat.

Hlavně také nedávat nevyžádané rady, nebo neříkat věty typu: To nic není. To přejde. Ty naděláš, víš jak těžké jsem to měla já?! Vždyť máš všechno, na co ty si stěžuješ. To je normální, já to měla taky! Jo to k tomu patří. apod.

Dobré je také připravit se na jakoukoliv reakci, může přijít pláč, útok, vztek, uražení, kritika, cokoliv. Je dobré si to nebrat osobně a buď hledat jiné cesty nebo se obrátit na jinou pomoc. Nebát se jít do akce, přivést odborníka domu.

Každopádně pokud je situace vážná nebo neznámá, vždy je dobré se poradit s odborníkem. Dnes je hodně online poraden, speciálně zaměřených na určitá témata.

Komentář: Četla jsem tvé odpuštění a neskutečně mě mrzí, že jsi vše prožívala jinak vnitřně než navenek…

Odpověď: Já jsem to v té době taky nevěděla. Těžko, aby to viděl někdo z venku. Reakce byly spíš automatické a ne autentické. Hodně se toho dělo na nevědomé úrovni a začalo se to odlupovat, až prací na sobě. Mnohdy se chováme podle nějakých standardů, přesvědčení, schováváme se za své masky, naučené role.