Cesta od zoufalé mámy k sobě a k metodě Cesta

Celý rozhovor si pusťte na Youtubu nebo na fb stránkách Kouzlo emocí – Linda Malenovská.

Když mě Linda pozvala k tomu, že bychom spolu udělaly rozhovor, nadchlo mě to. A pak se střídaly návaly emocí. Strach. Radost. Stud. Shazování se. Odvaha. A další a další. Bylo krásné to sledovat. Opravdu mě to bavilo. A když přišel strach nebo stud, hned jsem se podívala: co za tím mám? Co mi brání? A postupně jsem na tom zapracovala… A už byl daný termín, ne náhodou na 21. 6. 2023.

Jestli chcete znát konkrétní techniky, jaké k práci se sebou používám, kontaktujte mě a já vás to ráda naučím.

Linda mi poslala otázky a já jsem si k otázkám psala poznámky. Něco bylo řečeno v rozhovoru, něco nebylo. Řekla jsem si, že přepis dám také sem. Možná tam pro někoho bude něco, co zrovna potřebuje.

Tak jdeme na to 😊

Rozhodla jsem se Markétu vyzpovídat:

Jaké byly její největší výzvy v mateřství, s čím se potýkala nejvíc?

• Se vztekem, agresí, obrovským strachem, tlakem na sebe a sebeobviňováním, kritizováním sebe a rolí oběti.
• S absolutní vyčerpaností a nedostatkem spánku – noční můry apod. 
• Přišla jsem o koníčky, svůj čas, cestovaní…
• Závislosti – emoční přejídání, alkohol, kouření a antidepresiva.

Co bylo na její cestě nejtěžší?

• Změny a každý den jiný – s dítětem nic nejde, jak je v plánu, na čas, dle požadavků… já jsem do té doby žila v itinerářích, tabulkách a dokonalém rozvrhu, který jsem neporušovala!!!

• Potřeba mít nad vším kontrolu a nedělat chyby, takže jakýkoliv výkyv a změna mě totálně rozhodily.
• Přijít pozdě, neexistuje. Nedodržet nějakou smluvenou schůzku, neexistuje…A najednou se to dělo a já jsem si s tím neuměla poradit.

Naštěstí už to většinou mám jinak. Můj syn mě všechno učí.

• Měla jsem pocit, že jsem na vše sama, že mi nikdo nerozumí, nikdo mi nepomůže, nikdo mě nemá rád.
• Když už jsem se svěřila, dostala jsem nevyžádané rady a informace o tom, jak to ostatní mají horší, případně věty typu: To bude dobrý, to si zvykneš. Z toho si nic nedělej. To přejde. Vždyť máš jen jedno dítě. Buď ráda, že jste zdraví a máte co jíst! A další rozumy…
• Totální pozice oběti. Že mě všichni zradili, slíbili pomoc a teď tu nejsou…

(já se teda zpětně nedivím…pomáhat agresivní útočné běsnící sani, není asi nic moc… 😀)

Nyní jsem za to všechno obrovsky vděčná! Kdybych si neprošla tímhle, nikdy bych nebyla, kde jsem a možná bych byla úplně jinou maminkou. Kdyby mi pořád někdo pomáhal, možná bych nenašla sama sebe a svoji sílu. Kdybych se zkrátka nedostala na dno, nevěděla bych, že se z něj můžu dostat. 

No a nedávno se mi konečně podařilo přijmout a odpustit sobě to, že jsem nenáviděla své dítě, a že jsem tolik ubližovala sobě fyzicky i psychicky.

Kde a čím vnímá, že nastal zlom?

• když na mě manžel „houknul“, že to už nemyslím vážně (poporodní deprese). 
• když jsem roztřískala dveře holou rukou a syn na mě koukal. (panické ataky, úzkosti, deprese)

Co jí na její cestě k sobě pomohlo nejvíc?

• rozhodně odpuštění – Cesta od Brandon Bays
• pochopení, kdo jsem, a že se za to nemusím stydět (seberozvoj, přijetí emocí s Lindou, sledování těla, myšlenek, emocí a prožitků…)
• techniky komunikace a vyjadřovaní se (Dovychovat)
• Uvědomění, že sebe a své potíže nemůžu srovnávat s nikým jiným, a tím si je bagatelizovat a shazovat…
• Opravdu se ponořit do poznání sama sebe.
• Vědomí, že to některé maminky mají podobně. Že se nemusím stydět za to, že potřebuji pomoct. A že jsou cesty, jak z toho ven! 
• Kontakt s podobně smýšlejícími lidmi, kteří nehodnotí a nebagatelizují. Kteří skutečně naslouchají tomu, co říkám.
• Vědět, že trauma je reakce nervového systému na danou situaci. Nikoliv situace samotná.
• A taky jsem si uvědomila, že to srovnávaní vede k tomu, že pak žijeme něco, co se nám nelíbí jen proto, že někdo to má „horší“… Nebo paradoxně, že to v okolí maminy mají stejně, tak to asi bude normální. Jako kdyby se stalo normou být vyřízená, mít problémy v manželství, řvát na dítě a bít ho…že když něco dělá většina, není přece rovnítko k tomu, že je to v pořádku… s tím jsem hodně bojovala, nechápala jsem to a spadala (a pořád někdy padám) do těch starých vzorců…
• ! Respektovat ostatní, že to mají nějak, a tak je to v pořádku. Přistupovat s respektem i k synovi a manželovi (tam je to složitější, ale snažíme se 😊)
• Uvědomění, že ani ti největší mistři, terapeuti, přednášející nejsou neomylní. Že i oni prožívají emoce jako strach, vztek, lítost, smutek…já jsem prostě chtěla dokonalost a jak mi to nešlo a naštvala jsem se, tak jsem se ještě za to vinila…a tak vznikal začarovaný kruh.

Manžel mi vždy říkal: „Ty vše zvládáš na 150%, ale chceš to na 200%. To proste nejde miláčku, maximum je 100%!„

Chtěla to někdy vzdát? 

• Ano! Mnohokrát. Chtěla jsem odejít, zmizet, odjet na Aljašku…spálit mosty…měla jsem i sebevražedné myšlenky. Dost jsem si fyzicky ubližovala – trhala jsem si vlasy, škrábala obličej nebo se mlátila do stehen, až jsem tam měla obrovské modřiny. Dokonce v těch nejhorších dnech mě napadlo, že by bylo fajn, kdyby syna to auto přejelo, že bych měla klid. Nebo bych byla ve vězení a měla klid…
• Byly to děsné myšlenky. Ale nakonec to byly tyhle myšlenky, které mě dovedly k tomu, s tím něco dělat. 

Co jí na cestě ke změně drželo?

• Nějaký hlubší pocit, že to má smysl. Někde hluboko jsem cítila, že mám tu sílu to zvládnout. 
• To, že jsem dala život, že to dítě za to nemůže, a že si zaslouží něco mnohem lepšího. 
• No, a hlavně velmi brzo jsem viděla výsledky. Proměnu sebe, svého syna. 

Poznámky:

Když jsem četla otázky manželovi, tak říkal: „No jasně, tak řekneš, že největší podporou pro tebe byl tvůj manžel.“ Oba jsme se strašně začali smát. Měli jsme těžké chvíle, nebyl mi úplně silnou oporou. Pořád tak nějak nastavujeme náš nový vztah…  ALE, když se nad tím zamyslím, tak vždy fungoval, když bylo třeba. Nekritizoval mě, nekřičel na mě, neutekl ode mě, nenechal mě v tom, i když jsem to tak mnohdy vnímala. Takže vlastně ano! I přes to, že jsem ho chtěla opustit… Očekávala jsem a soudila… Dávala mu vše za vinu. Tak to byl on, kdo mě mnohdy dostal do přítomnosti…Očekávaní zabiják všech vztahů!

Když jsme v pozici oběti, nevidíme, co pro nás druzí dělají. Vidíme jen to, co podle nás nedělají. 

Lidé se mě ptají: „To už nikdy nebudeš pít?“ … Já nevím a je mi to jedno. Neřeším jak a co bude. Dobře vím, že se vše může změnit. Že můžou přijít krize a propady, těžké chvíle a nemoci… Ale věřím, že teď jsem mnohem víc vybavená možnostmi, jak se s jakoukoliv situací vypořádat. Nebo kam se obrátit! Jsem si jistější sama sebou a vím, že když se rozbrečím, když je mi smutno, když na mě jde úzkost…že je to v pořádku, že jen potřebuji odpočinek a čas pro sebe…a neupadám do těch zajetých vzorců. A taky vím, že se ze dna dá zvednout. A to už tam bude navždy. 

Teď když studuji trauma, transgenerační přenos traumatu a další úžasné informace.…tak mi to tak neskutečně dává smysl a vše zapadá, že se až dojímám tím poznáním.

Proč se rozhodla jít do výcviku metody Cesta a jaké to pro ni je?

Cestu jsem poznala s Lindou a vždy jsem udělala obrovský skok po každém procesu a webináři…Ale když jsem dělala online webináře, ne vždy jsem vše říkala nahlas nebo si dovolila se uvolnit. Až živé semináře mi ukázaly, že to jde a má to úplně jiné grády!

Tak jsem se přihlásila na Intenzivní Cestu od Brandon Bays. Byla jsem sama doma, tak jsem si dovolila vše a byl to neskutečný nezapomenutelný zážitek. 

Dokázala jsem odpustit mnoha lidem, kteří mi v životě ublížili. Dokázala jsem odpustit sobě! A to je na tom to nejsilnější. 

Hned po tomhle jednom semináři jsem přestala kouřit (šlo to samo, ještě jsem to zkoušela dotlačit, ale už mi to fakt nechutnalo.) Po dalším jsem přestala pít a další procesy mi dokázaly pomoct natolik, že jsem vysadila antidepresiva a je mi moc dobře.

No, a to byl motiv jít do toho naplno. Cítila jsem, že chci pokračovat pro sebe, pro svoji rodinu a navíc nabídka, že bych mohla pomáhat dalším lidem a předávat to dál, byla neodolatelná.  

Pokud vás to zaujalo a chtěli byste si Cestu vyzkoušet, nyní v rámci výcviku na terapeuta nabízím terapie zdarma. Více zde.

Budu se těšit na společnou Cestu. 🙂