Jak se u mě projevila úzkost

Celkově se úzkost plížila už nějakou dobu, ale já jsem si stále říkala, že to zvládnu, že nejsem přece žádný slaboch, hlavně abych to nedala najevo, že jsem v koncích. Největším startem byly poporodní deprese, kterou jsem nepřiznávala a nevěděla o ní. I přes to, že jsem už na sobě dříve pracovala, i přes to, že jsem se už věnovala seberozvoji, i přes to všechno mi hormony zacloumaly vším. Dlouhé měsíce jsem žila s tím, že nemůžu pořádně dýchat, bolelo to, nemohla jsem se nadechnout. Hluboký nádech au. Jako by to šlo jen do části plic, a pak to bylo ztuhlé, zavřené, bolavé, v křeči… nevěděla jsem o co jde…bolelo mě na hrudníku, hodně hodně to bolelo…ale říkala jsem si, že nejsem přece padavka, to dám, to nějak zaženu…

Kdo poznal úzkost a panické ataky, ten to pochopí. Kdo to nezná, je obtížné to pochopit. Když měla moje starší sestra panické ataky v pubertě, nechápala jsem to. Nechápal to nikdo. Nebylo to běžné a ani doktoři to bohužel nechápali a nebyli ji nápomocní. Já jsem se na ní zlobila, cítila jsem vztek, a pak mi to bylo líto, že s tím nemůžu nic dělat, že jí nemůžu pomoct. Dnes už je to pojmenovaný psychický stav. A ví se, co to je a proč to vzniká, ví se, jak na to a ví se, že to není nic finálního, jde to podchytit a odstranit. A za to děkuji! 

Jak to asi vypadá

Zpočátku se úzkost u mě projevovala hlavně bolestí na hrudníku a bolestí při nádechu. Taky časté nevyrovnané výbuchy vzteku a pláče. Nekontrolovatelné změny nálady. Nechuť cokoliv dělat. 

Další projevy mohou být bušení srdce, zmatenost, neschopnost se nadechnout, nebo zrychlené dýchání, třes, pocení, návaly horka či chladu.

„Tak se zhluboka nadechni a vydechni a bude to lepší“ “zkus si zameditovat” “prosím tě uklidni se” a podobné rady okolí akorát vyvolávají další prohlubující bolest. 

Uvnitř sebe křičím: doprdele ne! tohle mi nepomáhá!!!!…mám totálně sevřený hrudník, pálí mě to, pořád to tam je takové stažené a dýchání, hluboké dýchání mi prostě nejde, bolííííí to!!!!! Následuje panika, pláč, křik, strach, bolest břicha, pocit na zvracení, panika, pláč, křik, výčitky, bezmoc, panika, sebekritika, agrese, chuť si ublížit, chuť ubližovat těm, co jsou kolem… sebekritika za to, na co myslím,  za to, co dělám, co si to dovoluju…tupost, hnus, rezignace, chuť to tady vzdát…

pomooooct, pomooooct, potřebuju pomoct, křičím uvnitř… Ale o pomoc si neříkám. Křičím ven, obviňuju a je mi čím dál hůř. A pak to trochu přejde, potlačím to, omluvím se a jdu dál. Neřeknu si o pomoc, neřeknu, jak mi skutečně je. A to byla ta největší chyba!

Vnitřní kritik prohlubující úzkost

Ale pak ty stavy úzkosti až panické ataky přichází znova…a znova a znova… někdy je klid i týden, někdy déle, někdy den. Říkám si: to rozchodím, to dám to zvládnu, to rozdýchám…Budu meditovat, dělat cvičení, posílat ven emoce, učím se zpracovat hněv, nenávist, strach, odpustím…to dám!

Můj vnitřní kritik: no přece se tady nebudeš hroutit, podívej se na jiný, jak to mají těžký. Máš jedno dítě, co spí a jí, jste zavření doma, ale máš kde bydlet a máte co jíst, co si tady stěžuješ? Zase to nezvládáš co? Jsi fakt marná. A hlavně se uklidni. 

Situace: Malé dítě, covid, uzavření doma, povinnosti k tomu, 3 brigády, cvičení na bolavá záda, vaření, úklid, meditace, léčení, terapie, trable s manželem, pocit, že jsem na vše sama, pocit selhání, bezmoci.

Snažím se na sobě pracovat, ale ty strachy, ty strachy si nechávám…nakonec si ze všeho udělám povinnost, protože to přece musím zvládnout, já sama! Tlačím na sebe, to dám…a nestíhám (tlak na výkon) a tlačím na sebe, až až až…. přichází  panika, bezmoc, beznaděj, chuť se zabít, nádech výdech, zase to nejde, bolí to, panika, panika křik, pláč, jsem neschopná, nemožná, nic neumím, nic nezvládnu, nedokážu to, chci pryč, nenávidím se, nemůžu dýchyat, doprdele nemůžu dýchat! tohle nedám, všichni hnusní a zlý a nikdo mi nepomůže, to oni můžou za moje starosti, ne to já jsem ta nejhorší, au bolí to, nechci nechci…panika, propad, černo hnus, rezignace, nenávist, bezmoc, tma…

Vstávám…A znova…Potřebuju pomoc…nikdo mi nepomůže…nechci už terapie, nechci teď nic čistit, řešit, léčit, nemám na to teď sílu…potřebuju pomoc

Sama si nemůžu pomoct. Cvičení ani meditace ani bylinky už nezabírají, přírodní tabletky, olejíčky, přírodní soli…nic…už nemůžu….nechci nikoho vidět, nechci jet na oslavu, lidi, strach, pocit na zvracení, panika, bolest, panika, děs, nechci nechci nechci….

Kritik: na co si to tady hraješ? co nechces? jet za rodinou? vždyť pro tebe tolik udělali, koukej být vděčná a vzpamatuj se! a hlavně mi tu neřvi, nejsi žádná plačka!

Návštěva psychiatra

Psychiatr: no to je moc dobře, že jste přišla, podle popisu jste měla silné poporodní deprese, a teď máte silné úzkosti a panické ataky. Dáme léky. 

Já: doprdele já nechci léky, vždyť na sobě pracuju, dělám co můžu…

Přiznání a dovolení si nechat pomoc se záměrem, že na sobě máknu. Přiznávám si, že už skutečně nemůžu…ok, potřebuju pomoc, nechci ublížit synovi, sobě a ani nikomu jinému. 

Závěrečné doporučení

Tak takhle nějak to celé může vypadat. Nicméně, u každého jsou příčiny i projevy trochu jiné. Momentálně se projevy úzkosti a panické ataky v alarmujícím procentu objevují u mladých a dospívajících. Je o tom už mnoho článků i rad na internetu. Je to zkrátka projev nějakého strachu.

A mé osobní obrovské doporučení je: nenechte to dojít takto daleko. Pokud cítíte, že někde vám uniká radost, že jsou témata a situace, z kterých máte strach… řešte to, řešte to a dovolte si to řešit s někým, abyste nemuseli dojít až do absolutní krize. Prevence duševního zdraví je na tohle ideální. Pokud vidíte někoho v okolí, kdo vykazuje jakékoliv známky úzkostí, pošlete mu nějaká videa, články, doporučení na odborníka. Není to nic špatného, naopak, může to zachránit lidské životy a to doslova. 

A jak to se mnou bylo dál? To vám napíšu v jiném článku.

PS.: Léky už neberu, ale pomohly mi překonat zatím nejtěžší období v mém životě a znovu se nastartovat z totálního dna do radostné chuti do života. 

Co dělat, když se objeví panická ataka

Základ je, zkusit si uvědomit, že to není život ohrožující, že to přijde a odejde, jako klasická emoce. Zkusit si všimnout toho, co se děje v těle a klidně si to i pojmenovávat nahlas. Zároveň si říct, že v tuhle chvíli nehrozí žádné reálně nebezpečí. Jsem v bezpečí. Je to jen pocit.

Je dobré mít naučené a používat zklidňující a dechové techniky. Pokud jste někde, kde je hodně lidí, zkuste si najít klidné místo. Je dobré se uzemnit – ideálně si sednout, klidně na zem, je možné se i opřít pevně o zeď, posadit se a pevně zapřít nohy o zem a ruce o lavičku třeba. Aby nevznikal další pocit, že člověk může upadnout. Nebo si klidně lehnout na zem. Hlavně dýchat a postupně dech zpomalovat. Můžete zkoušet zatínat a povolovat svaly. Odvést pozornost třeba metodou 5 smyslů. Může pomoct obejmutí od jiné blízké osoby, pokud to tak vnímáte. Opakujte si, že jste v bezpečí.

Pokud náhodou vidíte jinou osobu, která vykazuje tyto příznaky, můžete jí takto pomoci, ale vždy je lepší volat záchrannou službu, může se jednat i o něco jiného.