Příběh popisuje situaci s posmíváním, studem za sebe a vyrovnáním se s emocemi.

PEJSEK FLÍČEK A JEHO NOVÁ ZKUŠENOST

Bylo krásné ráno, svítilo sluníčko a prosvítalo skrz listy, které už se zbarvily podzimními barvami. 

(Děti, máte rádi podzim? A co na něm máte nejradši?)

Pejsek Flíček měl taky rád podzim. Miloval to spadané listí, probíhal se v něm, lapal padající listy a lovil kaštany. 

Flíček byl malý pejsek celý bílý s černou skvrnou na čele. Ten den se vypravil s maminkou na procházku do parku. Miloval procházky venku, běhání v trávě, cákání se v kalužích, také si rád hrál s jinými pejsky nebo se honil za klacíkem či balonkem. 

Toho dne se ale stalo něco zásadního, co bylo pro Flíčka velkou zkouškou a novou zkušeností. Chcete vědět co se stalo? Bezva, tak se uvelebte a pozorně poslouchejte. 

Flíček došel s maminkou do parku a jako vždycky začal běhat po trávníku a hledal nějaký klacík, který by rozkousal. Když v tom k němu přiběhla parta asi pěti jiných pejsků. Flíček si myslel, že si jdou hrát, a tak radostně vrtěl ocáskem. Bohužel parta tohle v plánu neměla. Přišli k Flíčkovi a začali na něj poštěkávat: “Heeej co to máš za špínu na čele? To se ani neumíš umýt? A proč koušeš ten klacek? Jsi ještě mimino…hahahahaa”. Štěkali a posmívali se. 

Flíček byl tak vyvedený z míry, že se nezmohl ani na štěk. Utekl k mamince a kňučel a plakal. Maminka to celé neviděla, a tak nevěděla, co se přesně stalo. Ale protože tu partu znala a viděla už párkrát, co tam provádějí, mohla si to domyslet. 

Byla to parta malých pejsků, jejichž rodiče s nimi nechodili do parku ani si s nimi nehráli. Pejskové se tam potulovali a trápili jiné menší pejsky. Dělali si z nich legraci, kradli jim klacíky a balonky, a pak se tomu smáli. Několikrát už jim dospělí pejsci řekli, ať toho nechají, ale nic nepomohlo. 

Flíček se celý klepal, a tak maminka navrhla, že se vrátí domu. Maminka se po cestě ptala Flíčka, co se stalo, ale ten o tom nechtěl mluvit. Maminka věděla, že je to velké trápení, ale že nemůže Flíčka nutit. A tak mu jen řekla, že je tady pro něj a až bude chtít ráda si ho vyslechne. 

Dny ubíhaly a Flíček byl čím dál smutnější a uzavřenější, nechtěl chodit už na procházky, nechtěl si s nikým hrát. Chtěl být jen doma a koukat na pohádky. 

Když si jednou tatínek stavěl s Flíčkem kostky, řekl mu, že vidí, že ho něco trápí, a že by mu rád pomohl. “Flíčku není nic, co se nedá nějak vyřešit.” A v tom Flíček začal štěkat a křičet a vrčet a zuřit, že tohle není k vyřešení, že ani neví jak mu je a že ho vůbec nechápe a že celý svět zlý a nespravedlivý…. A pak začal plakat a plakat a plakat.  

Sláva!!! Pomyslela si maminka i tatínek. Flíček totiž pustil to napětí a emoce ven, už to dál nedržel v sobě, a tím se všechno z těla uvolnilo a Flíčkovi to pomohlo zase se napojit na své tělíčko a své vlastní Já. 

V pláči pak vyprávěl Flíček mamince i tatínkovi, co konkrétně se mu stalo, jak ho to zasáhlo, a jak se teď stydí s černou skvrnou chodit ven. 

Maminka i tatínek Flíčka objímali. “Flíčku, to pro tebe muselo být opravdu těžké a chápeme, že tě to tak moc zasáhlo.” Měli pro to velké pochopení. Nechali Flíčka vyplakat. A jen tam pro něj byli. To bylo pro Flíčka zázračně léčivé. Hlavně to vědomí, že je v bezpečí, že je v pořádku, a že ho maminka a tatínek milují za každé situace. 

Později, když maminka i tatínek viděli, že se Flíčkovi ulevilo, tatínek navrhnul: “Flíčku, vím, že tě to hodně ranilo, a že to bylo dost zlé. Napadá tě ale, co by se s tím dalo dělat, aniž by to zničilo vše, co máš rád? Třeba procházky v parku, běhání s jinými pejsky nebo kousání klacíků?”.

Flíček se při tom pomyšlení usmál. Málem zapomněl, jak moc tyhle činnosti miluje. A jak mu vlastně obrovsky chybí! 

“Tatínku když já nevím, co bych měl dělat.” řekl bezradně Flíček. 

“Hmmm tak se nad tím zamyslíme…tobě se nelíbilo, že tě urazili a smáli se ti, je to tak?”, zeptal se tatínek. 

“Ano je.”, pípnul smutně Flíček. 

“Tak co kdybys ty udělal úplně pravý opak?”, navrhnul tatínek. 

“Jak to myslíš tati?.”

“No, že bys na hřišti nebo v parku, chválil pejskům to, co se ti na nich líbí.”

“Hmm a není to hloupé?”, nezdálo se to Flíčkovi. 

“Tak si to zkusíme.” Navrhnul tatínek a odešel za roh, pak znova přišel, jako že je v parku a řekl: “Jee to máme krásný slunečný den. A teeeda pejsku ty máš nádherný flíček na čele, to je naprosto jedinečný. Jak se jmenuješ?” A Flíček se smál a štěkl, že se jmenuje Flíček podle toho krásného Flíčku. 

Flíčkovi se tak moc ulevilo, že ten den byl zase radostný a hrál si a běhal a dělal blbiny a skákal z místa na místo a kousal a honil balonky a bylo mu krásně. Cítil, jako by z jeho bříška vypadl obrovský těžký kámen, který ho tam tížil a trápil.  

Druhý den se měli vydat do parku.
“Maminko já mám ale strach.” Svěřil se Flíček mamince. 

“A z čeho konkrétně Flíčku?”

“Že se mi zase budou smát.”

“Flíčku i to se může stát. Co bys nejraději udělal, kdyby se to stalo?”

“No maminko, já bych jim chtěl ukázat, že jsem silný pejsek, že se mi nemůže jen tak někdo smát.”

“Výborně Flíčku to se mi líbí. A jak bys to chtěl udělat?”, doptávala se dál maminka. 

“No můžu je pokousat nebo je vrčením a štěkáním zahnat pryč.”
“To by se taky určitě dalo udělat. Myslím, ale že oni vždy chodí pohromadě a ty jsi jeden pejsek.” 

“No jo mami to by asi nebylo moc rozumný, když mají převahu. A co kdybych si jich nevšímal? Myslíš, že by to fungovalo?”

“Ano, to se mi připadá jako moc dobrý nápad. Nevím jestli to bude fungovat, ale určitě je to velmi odvážné a věřím, že ty to zvládneš.” dodala maminka. 
A tak došli do parku. Flíček byl napětím celý strnulý. Ale jak se ocitl v parku, hned se cítil ve svém živlu a užíval si válení se v trávě a na starosti na chvíli zapomněl. Když v tom k němu přišla parta škodolibých pejsků a začala se mu zase posmívat. 

Flíček nejdřív cítil vztek a napětí a nejraději by je pokousal. Ale udržel se, vzpomněl si na to, co probírali s maminkou. Pak ho přepadla lítost a chtělo se mu plakat. V tu chvíli si ale uvědomil, že on se má rád, že ta jeho skvrnka je krásná, a že si nenechá zkazit další den. A tak se zhluboka nadechl velké odvahy, a pak se pomalu a klidně otočil a odešel bez jediného štěknutí dál a hrál si jinde.
Parta zůstala jako opařená. Jakto, že se nebrání, jakto, že se nevzteká, jakto že nebrečí a nekňučí…

Flíčkovi bušilo srdíčko a klepaly se mu ťapky, ale po chvilce to odeznělo. Viděl, že si ho parta přestala všímat a odešli jinam. Flíček tím získal takové sebevědomí, že sám od sebe začal chodit po parku a každému pejskovi, kterého potkal něco pochválil. 

“Jééé ty máš krásný obojek.” “Kamaráde, mně se líbí jak vrtíš tím huňatým ocáskem.”. “Kosťo, tobě to teda dneska skáče, paráda.” “Jee Arone, vidím, že umíš hrabat čím dál větší  díry, to je skvělý.” A tak podobně. Najednou na každém svém kamarádovi viděl něco, co je na něm jedinečné, co umí dobře nebo co ho baví. 

A takhle chodil a smál se a radoval se a viděl, jak to ostatním pejskům dělá dobře. Jak se vždycky rozzáří jejich tlamičky a oči a štěkají na pozdrav nebo Flíčkovi řeknou něco pěkného na oplátku. A najednou si s Flíčkem chtěla hrát velká tlupa pejsků. Hráli si a běhali a radostně štěkali. 
No tohle když viděli pejskové z té party, co se všem posmívali, nelíbilo se jim to. Byli nazlobení. Najednou neměli koho pošťuchovat, protože z veselých pejsků se stala velká parta a na to si netroufli. Tak vůdce naštvaně zavelel a odešli do jiného parku. 

Ale dva malí pejskové z té party sledovali, jak se jiní pejskové baví a radují a jak se kamarádí s jinými a vlastně jim to záviděli. V tu chvíli pochopili, že posmívat se jiným a ubližovat jim není dobré, a že jim to vůbec nepřináší radost. Zjistili, že se vlastně stydí a jednají tak jen ze strachu z vůdce party. A navíc, jak viděli Flíčka, že se jim postavil, dodalo jim to odvahu a partu opustili. Za pár dnů už běhali v parku s Flíčkem a stali se z nich nerozluční přátelé. 

Doplňující otázky:

(ptejte se dětí a podporujte je, navrhujte řešení a doptávejte se)

Víš, co Flíčkovi pomohlo, aby se zbavil toho trápení? (uvolnění emocí)

Co pomáhá tobě, když máš nějaké trápení? (tanec, zpěv, malování, cvičení, boxovaní, dupání, povídání o tom…)

Máš nějaké kamarády ve školce/škole?

Jak si se s nimi seznámil/a?

A co s nimi nejraději děláš? / Jak si nejraději hraješ? A kde?

Stalo se ti někdy, že se ti někdo posmíval?

Jak si se u toho cítil/a?

Co jsi dělal/a? Co bys chtěl/a udělat příště, kdyby se ti to stalo?

Co se ti líbí na tvých kamarádech? (nebo sestře, mamince, tatínkovi, učitelce…)

A co máš rád/a na sobě?

Ilustrace: Nikola Súderová