Více o mé Cestě, mém Léčení, mé terapii a mém učení
Říct nebo napsat něco o sobě, je vždy krásná výzva. Vzpomínám si, když jsem dříve chodila na pohovory a otázky typu – „Tak nám řekněte něco o sobě“ nebo „Jaké jsou Vaše dobré a špatné vlastnosti?“ – mě vždy děsily. Ale teď už ne! A proč? Teď jsem konečně na cestě k sebe-poznání a spokojená se sebou i se svými dobrými a “špatnými” vlastnostmi. (Většinou… :))
Kdo tedy jsem? Jmenuji se Markéta, jsem normální žena, co hledala sebe sama. A stále dál hledám a poznávám a učím se, jak životem proplouvat co nejkvalitněji v souladu s mými hodnotami. Vždy jsem si myslela, že nejsnadnější cesta je ta nejlepší, dnes vím, že to tak není.
Nebýt chyb, přešlapů, krizí, úrazů a nemocí, nikam bych se nedostala
Jsem holka z Prahy, tady jsem se narodila, tady jsem vyrostla. Mám starší sestru, se kterou máme úžasný vztah, i přes to, že jsme každá úplně jiná. Jak to? Rodiče nás vždy učili toleranci a vzájemnému pochopení. Maminka s tatínkem jsou stále spolu a jsou pořád do sebe zamilovaní. Možná vás napadne: „ti mají ale štěstí…“ No, já bych řekla, že jsou to jedni z mála silných lidí, kterým láska pomohla překonat mnohé nelehké, těžké i krizové situace v životě. A co jim pomohlo? O všem spolu mluví, řeší, komunikují, jeden respektuje druhého, když se na sebe naštvou, omluví se, a pak si vysvětlí, jak to jeden a druhý mysleli, aby se pochopili a příště se tomu vyvarovali.
Krásné, nemyslíte? Kdo tohle umí? Není to totiž lehké…i pro moje rodiče to byla cesta, učili se spolu, učí se to pořád. A podle mě platí: Kdo chce, může! Kdo nechce, nemá nic.
Zpět k mé cestě
Narodila jsem se do spokojené rodiny. Narodila jsem se s tím, že budu dávat klid a radost a svoje trápení si nechám pro sebe. Rodiče byli úžasní a dělali vše, jak nejlépe mohli, nástroje pro výchovu ale nebyly takové jako dnes, a tak i já jsem si do života přinesla nějaká traumata, těžkosti a nespravedlnosti. Dnes vím, že moje hluboké prožívání všeho, domýšlení a bolest z každé malé i velké křivdy je důsledkem toho, že jsem vysoce citlivá a empatická bytost. Člověk, který si bere vše osobně, vše prožívá naplno a umí si vyfantazírovat kde co. Takové to dítě, které vypadá, že má vše na háku, ale zdání klame… Uvnitř je bolavé a bojácné. Každopádně emoce a citlivost jsou témata, která dříve nebyla žádoucí, ani ve školce, škole, mezi přáteli… celý život jsem se tedy učila schovávat emoce a pocity. Jedinou emocí, kterou jsem si nechala, byl vztek – agresivita. Chodila jsem a říkala: „já jsem cholerik. Já to tak mám.“
Od školky jsem bojovala se systémem, který jsem skutečně nesnášela, ta nespravedlnost mě prostě vytáčela. Nosila jsem špatné známky, byla drzá ve škole a nechápala smysl všeho… boj, boj, boj. Školní psycholožka se divila, proč mám tak špatné známky, když testy ukazují na vysoké IQ, tak jsem jí řekla, že mě to nebaví, že nemám ráda známkování a kritiku od učitelů. Pak přišla puberta a já jsem se začala ozývat a říkat nahlas většinu toho, co jsem chtěla. Doma to relativně přijímali (za to jsem opravdu vděčná), ale venku a ve škole ne.
Masky a mé neznámé Já
Hrála jsem si na drsnou metalačku, pila jsem a kouřila, pařila na koncertech. Přitom jsem potají doma plakala do svého plyšového medvídka. Nikdy jsem skutečně nepřiznávala, co cítím, snažila jsem se “být nad věcí” a nic na sobě nedat znát. Být silná, všechno zvládnout, ideálně sama! Hlavně se moc neradovat, nedat na sobě znát dětskou radost ani smutek a už vůbec pláč! Nedat na sobě znát, že někoho miluji, aby mi nemohl ublížit. A zároveň se chovat tak, aby mě měli všichni rádi a abych se všem líbila a zavděčila…hodná holka, sem tam v oběti, sem tam rebel, občas vyvolat soucit…no možná to někdo znáte, mnoho a mnoho masek, snad pro každou společnost jiná.
Samozřejmě to nebylo udržitelné a jednou za čas přišla krize, záchvat, pláč, vztek, zuřivost, bolest těla, nemoc.
A pak přišlo další období, dospělost. Osamostatnila jsem se, hodně jsem cestovala a utíkala… před rodinou, před sebou, před přáteli, partnery… S kamarády jsem se bavila hlavně pitím alkoholu, o knížkách, filmech, blbostech, nikdy ne o sobě, o tom co skutečně jsem Já, co potřebuji, co mi vadí…. A pomalu jsem si uvědomovala, že mě vlastně skoro nikdo skutečně nezná, že se stydím za to jaká jsem, jak vypadám, že se bojím říct svůj názor, že si vůbec nevěřím, že raději souhlasím s kde čím, aby mě nikdo nesoudil, že vlastně ani sama nevím, co mám/nemám ráda, že se vždy někde přizpůsobím a chovám se tak, jak se očekává, tak abych byla oblíbená nebo tak, jak je to zajímavé nebo zábavné nebo naopak proti směru.
Potřebovala jsem čas sama se sebou, a to mi přineslo největší objevy! Už se mi totiž nelíbilo pořád se vnitřně zlobit, stěžovat si, že mám smůlu, že jsou na mě lidi zlý, že jsou pokrytci, a že mě nikdo nemá rád, že se mi nic nedaří, že nemůžu nikomu věřit… a pomalu jsem s tím začala něco dělat. Moje tělo už také reagovalo a já jsem měla dost zdravotních problémů.
Nakonec vždy, když potřebujeme, když se ztrácíme, nebo cítíme, že je čas změny, nám přijde do cesty “průvodce” někdo, kdo nás nasměruje tam, kam máme jít.
Já jsem průvodců měla mnoho. A stejně tak, jako je to s Avatary, ani my často nevíme, že to je on, ten opravdový průvodce, léčitel nebo zachránce, že nás někam směřuje. Skutečný přínos si často uvědomujeme, až zpětně.
Já jsem zpětně velmi vděčná všem svým průvodcům, léčitelům, doktorům i učitelům, přátelům i rodině, všem, kteří mě, ať už pochvalou nebo kritikou, směřovali právě tam, kam bylo třeba.
Nakonec jsem na svých zahraničních cestách a výletech zjistila, že chci něco jinak, že nejsem spokojená sama se sebou. A tu přišlo doporučení na průvodce. Začala jsem chodit k báječné terapeutce Lence, kde jsem poznala zázračnou metodu EFT – Technika emoční svobody, léčení Reiki a další metody. Spolu jsme pomaličku odbourávaly moje slupky, moje masky, akupunkturou bolesti těla a napětí… bylo to těžké, často jsem se vracela zpátky do “hnusu”, kam jsem nechtěla, často také do dětství k něčemu, co mi přišlo směšné, ale vzešlo z toho pochopení, že pro to malé dítě, zrovna tohle bylo tak zásadní! To mi přineslo další skvělou zkušenost do života.
Krok k terapii a léčení
Na terapii jsem původně nechtěla. Hlásila jsem, že tam chodí jen blázni a psychicky narušené osoby. Že já jsem přece normální. I to jsem musela pochopit a překonat, stejně tak nedůvěru v cizí lidi.
A teď jsem tak ráda! Díky terapii jsem se otevřela sama sobě, světu, dalším možnostem, a už jsem jen litovala, že jsem nezačala dřív. Nejvíc jsem pracovala s nedůvěrou v okolí a lidi, s pocitem samoty, se strachem z ublížení, zrady, ponížení, s křivdou. S pocitem viny z prožitého pohlavního zneužití, se strachy, s nočními můrami.
Byla to pro mě těžká témata, nicméně díky skvělému vedení se mi podařilo otevřít se a pochopit, přijmout a odpustit.
A věřím, že právě díky tomu, že jsem odbourala některé slupky a zahodila staré vzorce. A přišla láska, opravdová láska, jakou jsem do té doby nezažila, taková ta, kdy můžete opravdu zahodit všechny masky a ten druhý vás miluje i tak! Zamilovala jsem se, vdala jsem se a porodila syna.
… no bohužel to nebylo tak rychlé ani tak snadné.
A tak jsem pomalu začala nastupovat na cestu, kde jsem se cítila dobře – táhlo mě to k ezoterice. Udělala jsem si kurzy léčení Reiki, Shambally, Sekhmet Seichim, LSVJ – Léčení skrze Vyšší já pomocí kyvadla.
Poznala jsem energii, sílu a klid. Učila jsem se cvičit Tai Chi a Čchi-Kung.
Začala jsem meditovat, pracovat s vnitřním dítětem a poznávat nové a nové možnosti.
Chodila jsem na přednášky filozofie do Nové Akropolis, kde jsem poznala úžasné lidi, dobrovolníky, a díky nim úžasně léčivou sílu dobrovolnictví. A bylo mi čím dál líp.
Pak přišlo velké téma – dítě. Já jsem nechtěla, bála jsem se, že nejsem dost dobrá, že přece nemohu vychovávat dítě, když já sama ještě nejsem vyrovnaná, dokonalá, srovnaná se sebou…nechtěla jsem být hysterická matka, nechtěla jsem prožívat ten celoživotní strach o dítě, nechtěla jsem něco měnit, nechtěla jsem mít u zodpovědnost.
… no ono na tom něco bylo…
A tak pokračovala moje cesta… těhotenství stálo za prd a po porodu nastaly nejtěžší chvíle mého života.
Hormony mě vrátily zpět, jako bych nikdy se sebou nic neudělala (naštěstí tam ten posun pořád byl, jen jsem o tom nevěděla). Nevěděla jsem, co s dítětem, nebavilo mě to, necítila jsem nic… často jen zlost… byla jsem robot, co dělá vše tak, jak „by se mělo“, když jsem měla emoci, řvala jsem vzteky. Cítila jsem zradu a opuštění, bezmoc, beznaděj a samotu. Zpětně jsem se dozvěděla, že to byla poporodní deprese. Naštěstí to dobře dopadlo, opět jsem měla to štěstí, že jsem si uvědomila, že takhle ne, tohle fakt nechci, a že to miminko za to nemůže, že chci být maminkou, jakou si ten tvoreček zaslouží. Více se o této životní etapě dočtete v mém omluvném dopise sama sobě.
A moje cesta, začala, znovu 🙂
Učila jsem se mít ráda syna, mateřství a vše s tím spojené, učila jsem se nesrovnávat a nebát se kritiky či hodnocení druhých. Učila jsem se nevinit se za každou blbinu nebo selhání a krizi, prostě si to uvědomit a příště to zkusit lépe. Následovaly panické ataky, úzkosti, rozhození cyklu a opravdu děsivé stavy při PMS.
A díky tomu všemu jsem se pustila do dalšího vzdělávání se a učení, do práce se sebou a na sobě, do přijímání sebe sama i okolí, do studia moderních směrů výchovy. Chtěla jsem pochopit…
Je stále na čem pracovat a často mi chodí nové a nové výzvy a zkušenosti. Ale teď si už často umím uvědomit, co v tom mám já a co s tím můžu dělat nebo kam se obrátiti pro pomoc. Vím, že každý den není ideální, že si můžu dovolit mít chyby, naštvat se, plakat, utéct. Že si můžu dovolit odpočívat, radovat se nebo dělat to, co se mi líbí. A to je velká úleva!
Dál se učím a baví mě to. Našla jsem v tom sebe a velké zalíbení. Hlásím na kurzy a studia dál a dál. Nakonec jsem došla k názoru, že práce s vlastní myslí, tělem i duší je základ. Základ pro spokojenost. Myslím si, že pokud člověk věří, hluboce věří, že mu to dané léčení, cesta nebo terapie pomůže a jde tomu naproti a snaží se posunout, pomůže mu to. Opravdu si myslím, že hlavní nastavení je v naší hlavě, našem vědomí, podvědomí a nevědomí. Že základ je v tom, poznat sebe sama.
Tolik bych teď přála mnoha lidem, aby pustili strach z terapie, strach z toho nechat si pomoci, to staré dogma, které u nás stále je. A šli tam a nechali si pomoct, aby se nechali vést nebo alespoň nasměrovat… Tolik bych si přála, aby se víc a víc v domácnostech, školách nebo dětských klubech učila empatie, sebe-láska, sebe-léčení, tolerance, komunikace a vzájemný respekt.
A proč vám tady vlastě píši o tom, čím jsem si prošla, a že stále v práci pokračuji? Proč nepíši, že jsem v Zenu a pozitivitě a dokonale vyrovnaná? No protože to není pravda, a protože je přirozené být v dualitě, v dobru i zlu, bolesti i radosti, štěstí i smutku. Je to tak a je to krásné.
Konkrétně k mateřství a výzvám z toho vyplývajícím, se věnujeme v online rozhovoru s Lindou Malenovskou, terapeutkou metody Cesta. Podívejte se tady.
Pokud máte pocit, že chcete něco změnit, poznat sebe sama, vydat se na cestu rozvoje, ozvěte se mi.
Těším se na vás.