Když jsem byla malá holka, neuměla jsem plést věnečky. Vždy se mi to trhalo a nedrželo to pohromadě. Nešlo mi zpívání ani malování. Pokud jsem něco tvořila, vždy to bylo upatlané nebo natržené. Neuměla jsem se hezky oblékat a už vůbec jsem neuměla zůstat čistá. Panenky mě moc nebavily, radši jsem sbírala kameny a hrála si s auty. Měla jsem tmavé oči i vlasy a byla jsem buclatá… zkrátka taková, jak rozhodně dokonalé holčičky, princezny a víly v ideální představě „nevypadají“.
A já jsem přitom tak moc chtěla. Chtěla jsem být ladná a křehká a útlá. Chtěla jsem být víla, princezna…A nebo superhrdinka, jenže mně nešly ani ty sporty. Díky tomuhle všemu a tomu, že „tohle holčičky nedělají“ a „takhle si holčičky nehrají“ jsem si vytvořila o sobě představu: jsem špatně. A hodně často jsem plakala, že jsem se měla narodit jako kluk.
Nejsem dost dobrá
Měla jsem spolužačky ve školce i škole, které splňovaly všechny tyto předpoklady, všechny mé představy o dokonalé holčičce: měly dlouhé vlasy, vždy upravené, modré oči, byly hubené, ladné a šikovné! Uměly uplést věneček, snadno a rychle a nikdy se jim to nerozpadlo.
A i tohle mě jen utvrzovalo v mé bludné představě, že já nejsem dost dobrá. Pod vládou ega jsem se rozhodla jít do boje, do odporu. Odsuzovala jsem ty dokonalé hočičky, uvnitř sebe jsem je nenáviděla, hanila je a kritizovala – „růžové pipiny“ jsem jim říkala. Tak moc jsem jim záviděla, jenže moje další přesvědčení, že kdo závidí je špatně, mě zase jen utvrdilo v tom, že nejsem dost dobrá. Spojení se sebou jsem uzavřela, nikdy jsem se o sebe moc nestarala, nepečovala. Chodila v kapsáčích, volných svetrech, černé… mluvila jsem hodně sprostě, kouřila, měla jsem ráda choppery a později jsem byla děsně drsná metalačka – o tom píši víc i v příběhu o mně.
Ovlivňující strategie a vzorce
Dnes, díky všem terapiím a seberozvoji, rozpoznávám ty strategie a vzorce, které jsem si tam tenkrát vložila do hlavy, abych necítila tu bolest z toho, že nejsem dost dokonalá holčička. Zjistila jsem, že opravdu cítím velkou nenávist ke svému tělu, že tam tenkrát vzniklo mnoho přesvědčení o tom, co vše je na mně špatně.
Základní přesvědčení toho všeho je, že nesmím udělat chybu, nesmím dát najevo, že něco neumím, že mi něco nejde. Teda pokud nebudu sama chtít. Často jsem psala písemky špatně, abych měla 3 nebo 5. Pak jsem si připadala, že to mám pod kontrolou. Mohla jsem mít samé jedničky, ale já jsem se bála, že selžu a pocit selhání, další, když už jsem celá špatně, by pro mě byl destruktivní. To jsem opravdu nechtěla a nesměla cítit. Tyhle pocity jsem si zakázala. Vlastně jsem si zakázala jakoukoliv slabost. Radši jsem byla průměrná a vlastně jsem nemusela vynakládat ani moc námahy. Mohla jsem pak být klidně drzá a dovolit si spoustu věcí, které jedničkáři nemůžou… 😀
Jsme jedineční
Ale teď, když to všechno odhaluji, když vidím, jak moc nezdravě to ovlivňovalo celý můj život, pohled na lidi, a hlavně na sebe. Absolutně pokřivený pohled na své tělo a svou osobu. Vidím tu malou Markétku, která se necítila dost dobrá a přijatá, tak jak byla. Neuměla sama sebe přijmout. Slyším ta přesvědčení a kruté sliby k sobě. Vnímám automatické reakce a naučené vzory chování, které jsou protivné mně i okolí.
To zranění mě dovedlo k závislostem, nadváze, k propadu, úzkostem a bolestem těla. Sama sobě jsem hodně ubližovala tím, že jsem se neměla ráda.
Ale to se teď mění díky procesům Cesta, KBT terapiím a seberozvoji celkově a já vidím, jak velká svoboda a úleva je v tom, když přijímáme sami sebe. Když se naučíme vidět, co dobrého a skvělého umíme. Že jsme jedineční právě tak, jak jsme. Jakmile vyčistíme stará a nezdravá přesvědčení, odpustíme okolí, a hlavně sami sobě, a dokážeme se přenést přes tu bolest a vykročit z pozice oběti, přijde skutečný šťastný život.
Odvaha a vystoupení z pozice oběti
Není to snadné a chce to dost odvahy a práce se sebou, ale můžu vás ujistit, že to stojí za to!
Nyní nosím barevné šaty i sukně, ráda se zdobím šperky, miluju tanec, našla jsem si i kreativní činnosti, které mě baví a světe div se, jde mi to! Už mi nezáleží na tom, jak to budou hodnotit ostatní, protože já to dělám ráda a pro sebe. Dnes si říkám, že jsem dokonalá žena ve své jedinečné nedokonalosti.
Upletla jsem si věneček. 😊 Šlo mi to, bavilo mě to a líbil se mi. A došlo mi, že to všechno máme jen a jen ve svých rukou. Je na každém z nás, jak se k životu postavíme a jaké myšlenky a chování pěstujeme. Všechno se dá změnit, stačí převzít zodpovědnost za sebe sama.
Jak to máte vy?
Co vaše mladší já? Je radostné a spokojené? Nebo si také vytvořilo nějaké strategie a přesvědčení o životě, které vám teď brání být sami sebou?
Pokud cítíte volání svého vnitřního dítěte po uzdravení. Ozvěte se mi. Bude mi potěšením být vaším průvodcem na cestě k poznání sebe sama.