Každý člověk zažívá růžné situace, zážitky a každý má emoce, city a pocity. A všichni používáme jiné nástroje nebo strategie, jak se s věcmi vypořádat. Co ale určitě potřebujeme všichni, je přijetí našich prožitků a bezpečný prostor, kde můžeme vyjádřit vše přesně tak, jak potřebujeme, aniž by nás někdo soudil nebo hodnotil.
Bezpečný prostor
Máte u někoho bezpečný prostor? Místo, kde můžete být sami sebou, kde můžete vyjádřit své emoce, pocity nebo názory? Často si ani neuvědomujeme, že třeba mezi kamarády nebo doma se takto necítíme. Možná se tak necítíme nikde, protože my sami nemáme rádi své emoce. Nemáme rádi, když pláčeme, když se vztekáme nebo když cítíme bezmoc. Nesnášíme, když nám někdo dává nevyžádané rady. Nechceme slyšet zesměšnění našeho prožitku nebo dokonce, když s námi někdo soutěží, že on se cítí hůř.
Někdo pláče jen, když je sám a někdo si to nedovolí nikdy. Jiný se raději vzteká, aby necítil nic jiného a další se zas chová tak, že je vše dobré, jen aby necítil nic bolavého.
Pokud nemáte takový prostor, pokud se i s přáteli necítíte dobře, je to naprosto v pořádku. Já jsem to tak přesně měla a často to tak stále mám. Už jsem mnohem otevřenější a autentičtější, ale jsou místa a jsou lidé, kde si stále nedovoluji být přirozená nebo to úmyslně nedělám z důvodů výše uvedených. Někdy to opravdu zkrátka nejde. Důležité ale je mít někde takový bezpečný prostor a čistit vše, co se v nás nahromadí.
Kam to vede
Když si nedovolujeme být sami sebou, tak napětí, tlak, stres a nepovolené emoce v nás narůstají a mohou vést k velkým fyzickým i psychickým potížím. Všechno, co je nevyjádřené, se ukládá v těle. Ukládá se to do buněk a velmi to otravuje a poškozuje naše tělo na fyzické i psychické úrovni. A dokonce to pak předáváme dalším generacím.
Může se to postupně projevovat nespavostí, úzkostmi, nekontrolovatelnými výbuchy vzteku nebo nemocemi, bolestni těla atd.
Je dobré bavit se o problémech
No, co si budeme povídat, není to příjemné a je to někdy dost bolavé a nepříjemné. Někdo si nechce pořád stěžovat. Jiný si zase stěžuje moc, ale nechce s tím nic dělat nebo neví jak. Další se bojí, že svými potížemi bude druhé otravovat. Každý z nás to má jinak, máme k tomu své důvody. Často jsou za tím strachy, snaha o perfekcionismus nebo naučené vzorce.
Možná jsme někdy slyšeli věty: „Nestěžuj si pořád.“ „Nelituj se.“ „Prosím tě, na co ty si stěžuješ.“ „Neřvi a vzpamatuj se.“ „Nechovej se jako hysterka!“ „Neotravuj!“ „To zvládneš sám/sama, jsi přece šikovný/á.“
A takhle bych asi mohla pokračovat do nekonečna.
Pokud neumíme mluvit o svých problémech, o tom co nás trápí nebo co potřebujeme, nejsme pak v životě šťastní.
A nejde o to stěžovat si a vyprávět příběhy o tom, jak nám druzí ubližují, takhle to také není zdravé. Dobré je vyjádřit své prožitky, zpracovat ty situace, umět se opečovat a dodat si podporu. Krásně s tím pracujeme v metodě Cesta.
Jaké je řešení
Co když na to nemusíte být sami? Co když existuje něco, co vám může ulevit, vyčistit bolesti a traumata a vytáhnout radost ze života na povrch?
Pro nikoho není dobré být na starosti, bolesti a trápení, sám. Každý člověk potřebuje bezpečnou náruč plnou přijetí. Každý z nás potřebuje obejmout, i když třeba někdy jen energeticky. Já jsem si k sobě cestu našla skrze transformační metodu Cesta, EFT, Kognitivně behaviorální terapie a další skvělé metody.
Dřív pro mě bylo snazší se pomalu otevírat u cizího člověka než u přátel nebo v rodině. A dnes nabízím tenhle prostor i já. Pokud cítíte, že je čas se otevřít, vyjádřit své emoce a najít sebe sama a hledáte bezpečný přijímací prostor bez hodnocení, soudu a nevyžádaných rad, velmi ráda tu pro vás budu.
Nebuďte na to sami! Ozvěte se 🙂